Home > Zájezdy Barma > TOP Barma > Historie - Občanská válka (1948-1962)

Barma (Myanmar) - Historie
Občanská válka (1948-1962)

Vnitropolitická situace

Krátce po vyhlášení nezávislosti se situace v zemi začala opět vyhrocovat a výrazně se zhoršily vztahy mezi stranami s největší podporou veřejnosti - Ligou proti fašismu a za svobodu lidu a Komunistickou stranou Barmy. Komunisté usilovali o přechod na socialistickou politiku a bouřili se i proti celkovému charakteru nového státu. Definitivní rozkol přišel v únoru 1948, kdy se vedení komunistické strany rozhodlo pro ozbrojený protivládní odpor a násilný způsob převzetí vlády. V březnu začali komunisté po celé zemi organizovat stávky a protivládní manifestace. Liga reagovala vydáním zatykačů na hlavní představitele strany, kteří ale byli včas varováni a uprchli. Následně vedení komunistické strany přešlo do ilegality a vyzvalo své stoupence k zahájení ozbrojeného povstání. Tím byla zahájena občanská válka, která se rychle rozšířila do mnoha oblastí po celé Barmě.
Občanská válka vyvolala rozpory i uvnitř Ligy. Představitelé jejích dvou největších stran - Socialistické strany a Organizace lidových dobrovolníků - měli na řešení občanské války rozdílné názory. Většina představitelů Organizace lidových dobrovolníků propagovala uzavření příměří s protivládními silami a zahájení dialogu. Naopak Socialistická strana i vláda trvaly na složení zbraní, kterým podmiňovaly otevření nových jednání. Tento přístup Organizace lidových dobrovolníků odmítla a v červenci 1948 se zapojila do občanské války na straně protivládních sil.
K sílícímu protivládnímu povstání se přidaly i některé vojenské a policejní oddíly barmské armády a ozbrojené organizace etnik, obývajících území vlastní Barmy - Monů a Arakanců, které usilovaly o vznik vlastních států. V úvodních měsících občanské války povstalci obsadili velkou část vesnických oblastí Barmy i řadu menších měst. Během podzimu 1948 do občanské války vstoupili také Karenové, kteří předtím s vládou neúspěšně jednali o vzniku Karenského státu. Ke karenským povstaleckým jednotkám se připojili také karenští vojáci, kteří tvořili polovinu celé barmské armády. Oddíly karenských povstalců následně ovládly rozsáhlá území ve východní Barmě.
Povstalecké síly, složené z několika politických hnutí a etnických menšin, sledovaly v občanské válce rozdílné cíle a v protivládním boji se trvale nespojily. Lépe vyzbrojené barmské armádě se tak záhy podařilo zastavit postup povstaleckých vojsk a přejít do ofenzívy. Barmská armáda, složená z loajálních Barmánců, Čjinů a Kačjinů, postupně dokázala znovu dobýt většinu území vlastní Barmy a potlačit vliv povstalců. Na počátku padesátých let se tak situace v zemi poměrně uklidnila, přestože v řadě venkovských oblastí byla vládní autorita poměrně slabá a v okrajových regionech kontrolovaných povstalci protivládní odpor neustal.
Vláda tak i nadále mohla fungovat jen s podporou armády, která některé odbojné oblasti sama spravovala. Občanská válka si za období nejprudších bojů vybrala desetitisíce obětí a způsobila obrovské škody na barmském hospodářství.
I v podmínkách občanské války se u vlády udržela Liga proti fašismu a za svobodu lidu v čele s U Nuem, Ťjo Ňeimem a Ba Schweiem. Hlavní stranou v Lize i vládě byla Socialistická strana, která měla zásadní vliv v armádě i odborových organizacích. Politika Ligy se v mnoha ohledech řídila marxistickými tezemi, ale odmítala třídní boj a násilnou cestu k vytyčenému cíli barmské společnosti - socialismu. Program vlády v sobě propojoval principy buddhismu a marxismu. Vláda se pokoušela využít obrovské autority buddhismu a získat tak podporu širokých vrstev věřícího obyvatelstva. Zvyšovala proto své výdaje na náboženské účely a prezentovala se jako veřejný ochránce buddhismu. V parlamentních volbách, které se konaly roku 1951, Liga zvítězila. Legální opozice vystupovala nejednotně a nedokázala si zajistit širší podporu obyvatel.
V průběhu padesátých let se prudce zhoršily vztahy mezi vládou a menšinovými etniky, obývajícími autonomní oblasti. Důvodem byly prohlubující se rozdíly v hospodářské a sociální vyspělosti mezi vlastní Barmou a autonomními oblastmi. Barmská vláda prosazovala centralistický státní charakter. Představitelé Kačjinů, Šanů i Kajaů se chtěli vyvarovat postupné barmanizaci a s ní spjatého úpadku své tradiční kultury a jazyka a vstoupili do odeznívající občanské války.
V polovině padesátých let většina komunistů zavrhla koncepci ozbrojeného převzetí vlády. Vedení Komunistické strany Barmy bylo ochotno zahájit s Ligou dialog o ukončení občanské války podmíněný opětovnou legalizací komunistické strany a propuštěním politických vězňů. Vláda ale na jednání nepřistoupila. Roku 1958 vyhlásila amnestii pro povstalce, které využilo mnoho členů Organizace lidových dobrovolníků, řada členů ozbrojených organizací Monů a Arakanců i komunistů. Po této amnestii byly protivládní síly značně oslabeny, ale občanská válka neskončila. I nadále pokračovaly ozbrojené střety hlavně mezi vládními jednotkami a karenskými povstalci. V březnu 1956 se legální opoziční strany sjednotily ve Frontu národní jednoty. V dubnu se konaly parlamentní volby, ve kterých zvítězila Liga.
Krátce po parlamentních volbách Ligu zachvátily spory a začaly se vytvářet dva hlavní názorové proudy. Kolem Ba Schweie a U Ťjo Ňeima se soustředil první názorový tábor, který odmítal další rozhovory s povstalci a prosazoval rozšíření spolupráce se západními státy. Druhý názorový tábor vznikl kolem U Nua. U Nu se dalším jednáním s povstalci nebránil a trval na zachování striktně neutrální zahraniční politiky. Rozkol rozvrátil celou Ligu proti fašismu a za svobodu lidu, která se rozštěpila na Čistou a Stabilní Ligu. Ve vedení vlády se udržela U Nuova Čistá Liga. Tento rozkol nejsilnější strany způsobil destabilizaci vlády a U Nu byl nucen vyhlásit nové parlamentní volby. Do celé situace se vložilo i velení armády, které mělo názorově blíže ke Stabilní Lize.
Velení armády se stavělo proti spolupráci mezi Čistou Ligou a Frontou národní jednoty i proti U Nuově ochotě jednat s protivládními silami. Armádní velení se obávalo, že se do vlády dostanou levicové síly napojené na komunisty či povstalce. Napětí mezi armádním velením a představiteli Čisté Ligy se dále stupňovalo, až se situace v září 1958 vyhrotila. Armádní jednotky obsadily strategická místa v Rangúnu a U Nu tak neměl jinou možnost, než začít s armádou jednat. Následně po jednáních oznámil, že z vlastní vůle předá správu země do rukou úřednické vlády pod vedením generála Nei Wina. Cílem této vlády mělo být obnovení pořádku v zemi a zajištění podmínek pro konání nových parlamentních voleb. Ačkoliv regulérnost Nei Winovi úřednické vlády potvrdil vzápětí také parlament, opozice tento krok armády odsoudila jako protizákonný.
Od října 1958 tak Barmu oficiálně spravovala úřednická vláda. Hlavní slovo v zemi ale měla Rada generálního štábu barmské armády a vojáci pronikali i do státní správy a na ministerstva. Pod armádní správou se Barma nadále držela neutrální zahraniční politiky.
Hlavním cílem armádního štábu byl definitivní konec občanské války. Armáda odmítla s povstalci jednat a naopak se rozhodla zahájit intenzivnější bojové operace. Na válečné účely bylo vyčleněno až 60% státního rozpočtu. Nekompromisní armádní operace podstatně snížily počet povstalců a armáda také dobyla část území, dříve kontrolovaných povstalci.
Nejtěžší úder utrpěli zejména komunisté. I přesto se armádě nepodařilo protivládní síly zcela porazit a zejména etnické menšiny v občanské válce dále pokračovaly.
Armáda zastavila plánované hospodářství a omezila investice do státního sektoru. Naopak se začaly prosazovat soukromé armádní podniky a v podnikání se začali angažovat také mnozí vojáci. Celkově se v zemi pod armádní správou zlepšila bezpečnost, poklesla kriminalita a omezila se i míra korupce.
Armádní restrikce zasáhly strany legální opoziční levice a jejich vedoucí představitelé byli zatčeni a internováni. Armáda zavedla širokou cenzuru všech levicových a kritických článků.
Připravované parlamentní volby se konaly v dubnu 1960. Čistá Liga, která se nově přejmenovala na Svazovou stranu, dokázala v předvolební kampani využít nesouhlasu obyvatel Barmy s mnohými armádními kroky a ve svém volebním programu si předsevzala ustavení buddhismu jako státního náboženství a vytvoření dvou nových svazových států - Arakanského a Monského. Stabilní Liga ztratila (kvůli spolupráci s armádou) důvěru veřejnosti. Fronta národní jednoty byla postižena sankcemi armády i vnitřními spory a část z jejích vůdců byla stále ve vězení. V dubnových volbách jednoznačně zvítězila Svazová strana.
U Nuova nová vláda začala připravovat nový dlouhodobý hospodářský plán. Napjatá situace v zemi se po parlamentních volbách výrazně nezlepšila. Vláda vyhlásila buddhismus státním náboženstvím, čímž si naklonila barmské duchovní kruhy. Na druhou stranu tento krok vyvolal ostrou kritiku ze strany etnických a náboženských menšin. Do popředí se znovu dostal požadavek etnických menšin na širší míru samosprávy a nové federativní uspořádání Barmského svazu. Všechna jednání mezi vládou a představiteli etnických menšin ale výsledek nepřinesla a situace v zemi se tak opět vyhrotila. V té době se také začal projevovat pokles autority a ztráta jednotnosti samotné Svazové strany. V noci z 1. na 2. března 1962 zasáhla armáda a obsadila Rangún. Nejvyšší představitelé státu, poslanci i vůdci etnických menšin byli zatčeni.

Hospodářská situace

Po vyhlášení nezávislosti Liga proti fašismu a za svobodu lidu zahájila rozsáhlé hospodářské reformy, které ale začátek občanské války zpomalil či úplně zastavil. Vláda tak mohla v těchto reformách pokračovat až poté, co barmská armáda opět získala kontrolu nad většinou země. Úvodním záměrem Ligy bylo znárodnění britských podniků z koloniálních dob, ale vyplácení odškodného pro vládní rozpočet představovalo příliš velkou zátěž. Vláda tedy od znárodňování odstoupila a nadále se soustředila na zřízení státního sektoru a podporu svobodného trhu. Vláda opustila marxistickou hospodářskou linii a začala podporovat také soukromé podnikání. Byly zakládány státní podniky, družstva i podniky smíšené s kapitálem státním i soukromým. Hlavním cílem Ligy bylo zapojit do podnikání místní obyvatelstvo. Stát začal poskytovat barmských podnikatelům podporu v podobě výhodných půjček, daňových úlev a zlevněných pozemků. Barmské společnosti obdržely přednostní licence na vývoz a dovoz zboží a naopak na zboží do Barmy importované byla uvalena cla.
V zemědělství vláda přistoupila k znárodňování půdy, kterou následně přerozdělovala mezi nemajetné rolníky. Vláda však byla brzy donucena další vyvlastňování půdy zastavit, protože neměla dostatek financí na vyplácení odškodného velkovlastníkům půdy. Na počátku padesátých let vláda přistoupila k dlouhodobému plánu hospodářského rozvoje, který počítal s vysokými státními investicemi, ale pro nedostatek prostředků nakonec nebyl realizován. Státu se nedostávalo potřebných financí a musel své investice do hospodářství postupně omezit a více se zaměřit na investice ze zahraničí.

Zahraniční vztahy

V zahraniční politice vláda vystupovala neutrálně, navazovala pouze nezávazné přátelské diplomatické vztahy a i při jednání na půdě OSN byla velmi zdrženlivá. Odmítala členství v nabízených vojenských paktech a sdruženích. Dříve intenzivní hospodářské vazby na Velkou Británií a ostatní země Commonwealthu se (většinou) výrazně omezily. Naopak postupně v Barmě rostla výše kapitálu a investic z USA a po uhrazení válečných reparací se intenzivně začal rozvíjet také obchod a spolupráce s Japonskem. V období padesátých a šedesátých let byli největšími obchodními partnery Barmy Spojené státy americké, Japonsko a Spolková republika Německo. Vzájemně dobré vztahy si Barma udržela s Indií, která zastávala podobnou zahraniční politiku. Naopak vztahy s Pákistánem byly ovlivněny četnými spory a i historicky špatné vztahy s Thajskem se zlepšovaly jen velmi pomalu. V padesátých letech Barma navázala diplomatické i obchodní vztahy s Čínou a ostatními socialistickými zeměmi a uzavřela s nimi dlouhodobé hospodářské smlouvy o odběru rýže.

Zdroj: Wikipedie