Rozhovor pro Neviditelný pes


ROZHOVOR: Josef Brožík mluví
17. listopadu 2009, Neviditelný pes

aneb Krátký rozhovor s thajským Čechem (alias českým Thajcem)

Ing. Josef Brožík (nar. 1964) se do Čech vrací z Asie, ale nepříliš často. Naši zem sleduje z povzdálí a hodně věcí určitě chápe zřetelněji, než je mnozí vnímáme tady. Žije trvale Thajsku a v něčem zůstal typickým Čechem, jinak je ale v mnohém výjimečný. Není celebritou ani filozofem. Deník Neviditelný pes mu položil několik otázek.

 

Pane Josefe Brožíku, jak jste se vlastně v Asii ocitl?

V Asii, konkrétně v Thajsku jsem se ocitl kdysi naprostou náhodou a souhrou okolností. Stalo se už skoro před jedenácti roky. Byl jsem tehdy takový ten český začínající podnikatel, nakrátko ostříhaný, fialové sako s ohrnutými rukávy a pruhovanou podšívkou, v kufříku obrovský chatafon Nokia, bílé ponožky, no prostě fuj... Byl jsem tenkrát úplně poblázněný Amerikou a světem svobodného podnikání, o kterém jsem toho ale ve skutečnosti moc nevěděl, a musím se upřímně přiznat, že se mi v Thajsku první dny vůbec nelíbilo, ničemu jsem nerozuměl, neuměl jsem žádné jazyky (americky ani koukat), nechápal neustálé thajské úsměvy, pohodu, klídek. Pak jsem ale v jedné restauraci u piva potkal dlouhovlasou dívku, a ta otočila chaloupku k lesu zády.

 

Vedete, tuším, cestovní kancelář, či pro ni přinejmenším pracujete. V představách mnohého Evropana to znamená exotiku, dobrodružství i náročný boj. Odpovídají ty představy realitě a měl jste nebo máte někdy i třeba strach o život?

Nic z toho. Je to naprosto standardní, často velmi úmorná a unavující kancelářská práce. Komunikace s klienty po celém světě, příprava a kalkulace programů, hodně času u počítače, k tomu pevné nervy a velká dávka kreativity podložená detailní znalostí Jihovýchodní Asie. Jen třešničkou na dortu potom pro mne je, když mohu s klienty jet jako průvodce a představit zemi, kterou jsem si vybral jako nový domov a která je nesmírně odlišná od toho, co znají z domova.

 

Co si pod odlišností mám představit? Co představuje pro pány a dámy, kteří vám dobrovolně padají do rukou?

Oni nepadají dobrovolně a musí za to ještě docela hodně zaplatit... Přijíždějí často vybaveni úplně nesmyslnými informacemi a představami o Thajsku a přijíždí do země, kde je všechno velmi odlišné od Čech, a hlavně životní filozofie Thajců založená na radosti, úsměvech, toleranci a buddhismu dělá zamračeným krajanům potíže. Musím je všechno učit od začátku - jak jít na záchod na kterém není ani mísa ani papír, jak a co jíst, jak zapomenout na evropský shon, jak se usmívat, nerozčilovat se a mít rád... V poslední době na sobě navíc pozoruji známky výrazné poťouchlosti a dělá mi moc dobře, když vidím jak se ti uspěchaní blázni v mých rukou mění.

 

Jak vím, je ale vaše spojení s Asií i užší a jste "mezinárodním" otcem a máte nejméně jednoho syna, jehož původ je částečně cizokrajný.

Pro mne to bylo poměrně obtížné, protože jsem se stal otcem hned a bez ptaní. Pozdější manželka už měla čtyřletého syna a já neměl jsem s tím žádné zkušenosti a nic jsem o dětech nevěděl mimo to, že jsou maličké a pijí mléko a ne pivo. K tomu ohromná jazyková bariéra.

 

Těžké ji probořit!?

Nakonec se vše podalo a já k manželčinu synovi našel velmi pevný vztah. Moc humorné ovšem bylo, když jsem chodil na rodičovské sdružení do thajské školy. A pak, pak, když jsem to nečekal a neplánoval, se mi narodil i vlastní syn. To je ale pro staršího otce, který je stále na cestách a nejsou k ruce žádné babičky, dost velký problém. Musel jsem všechno komplikovaně skloubit, ale objevily se nakonec stejně velké potíže - s manželkou samotnou. Propila a postupně v kartách prohrála dům a veškerý náš majetek, odešel jsem doslova jen s igelitovou taškou. Se synem se dnes vídám jednou za půl roku a mám z toho ohromné trauma.

 

To si dovedu představit, i když jen částečně. A dokázal byste v té souvislosti nějak porovnat ženské v Asii a Evropě? Je vůbec rozdíl?

To je téma na celou tlustou knihu. Srovnat se to téměř nedá. Kdo jednou okusí chuť Asie, už nemá volnou cestu zpět do Evropy. Ženy tady jsou po tisíciletí vedeny k tomu, že musí o muže pečovat, a mají k dispozici metody a postupy o kterých nemají ženy v Evropě nejmenší potuchy, ale vyžadovat totéž po Evropankách není ani možné, protože křesťanské, tedy zvrácené rodinné šablony a emancipační chlad i prudernost to v Evropě nedovolují. Asijské ženy umí udělat muže opravdu šťastným, ale naproti tomu se od něj očekává, že se o manželku (nebo manželky) postará stoprocentně a zabezpečí je.

 

Co pro vás, Josefe, znamenají návraty, i kdyby občasné, a jak nahlížíte na české problémy díky odstupu a nadhledu?

Byl jsem vloni po více než čtyřech letech v Čechách. Těšil jsem se velice, ale zklamání bylo o to větší. Kamarádi mají svoje životy, já se naučil žít jinak a přemýšlet jinak, zkrátka, cítil jsem se v té zemi jako cizinec. Problémům které tam lidi trápí já už nerozumím, nebo lépe řečeno nechci rozumět. Už před lety, když jsem se rozhodoval, že se odstěhuji, mě nesmírně trápilo to, co bylo Václavem Havlem kdysi nazváno blbou náladou, či jak. A já už nechci mít blbou náladu. Nechápejte mě špatně, pane Fencle. Sleduji samozřejmě zprávy, co se v Čechách děje, úplně lhostejné mi to zase není, ale je mi smutno a stydím se za tento národ! Naštěstí se tady o tom moc neinformuje, takže zatím mohu v Thajsku odpovídat bez uzardění, že jsem Čech, ale nevím, jak to dlouho bez toho červenání ještě vydržím.

 

Nebyl jste doma vzýván, ale objektem závisti. Je to tak?

Ne, to jste řekl vy. O závist určitě nejde. A protože jsem doma byl za ty roky jen jednou, tak jsem se s ničím takovým nesetkal - a celebrity ostatně určitě vypadají jinak než já, a to i v poměrech malé podhorské vísky Čečovice u Nepomuka, z které pocházím.

 

Z politických půtek Střední Evropy k vám tedy nic moc nedoléhá?

Thajce to naštěstí nezajímá a jsou to ve skutečnosti v celosvětovém měřítku naprosté žabomyší spory. Kdysi, když se řešila aféra kolem Grossova bytu, napsal deník Bangkok Post maličkou zprávičku Soumrak politické kultury v Čechách. Od té doby se to u vás o moc zhoršilo a místní tisk už to - stejně jako já - nepovažuje za důležité. Sám považuji situaci v Čechách za ubohou. Je to morální žumpa beze dna a rozklad společenské morálky je nedůstojný tradice toho národa. Bohužel, neznám vhodný recept, jak to napravit.

 

A máte snad názor na politickou situaci a (ne)rovnováhu CELÉHO světa a na JEHO perspektivy?

Co se týče světa, to jistě také není jednoduché, ale já se necítím povolám k tomu cokoliv zásadního sdělovat a jenom doufám, že se mi podaří umřít dřív, než bude svět muset kupící se problémy skutečně řešit.

 

To nezní moc optimisticky, takže toho nechme. Ostatně, přeskočili jsme problém vašeho vyrovnání se s jazykem po přesídlení do Thajska.

Jazyk byl můj neuvěřitelný handicap. Několik let jsem se cítil téměř zoufalý a omezoval se na posunky a skřeky.

 

Nepokračuje to?

Naopak. Dneska jsem - bez jakékoliv ješitnosti - považován za odborníka na thajštinu a dmu se náležitě pýchou. Je to ale pro asimilaci v prostředí zcela nezbytné a je to také moje velká zbraň, které s chutí využívám a někdy i zneužívám. Pro pamětníka mé jazykové impotence na gymnáziu, třeba, by to jistě znělo neuvěřitelně.

 

A zapracoval jste také slovníku, že ano!

Kdysi, když ještě nebyla žádná pořádná česko-thajská jazyková literatura, jsem se pustil do překladu japonsko-thajského obrazového slovníku a byl to nerovný zápas na dva roky. Pak... Myslel jsem, že bych sehnal nakladatele, ale zájemce o takovou knihu tady spočítáš na prstech, takže jsem to dokončil a když má někdo zájem, tak mu to dám na CD a zdarma!

 

Jste tedy Thajec nebo JAKO Thajec! Které další asijské země zahrnuje váš akční rádius?

Thajec rozhodně nejsem a ani být nechci a nemůžu. Jsem Farang, rozuměj cizinec přicházející ze Západu, a více na této stránce. Jako průvodce jezdím tyto státy: Thajsko, Kambodža, Laos, Vietnam, Filipíny a Singapur. Mimo to jsem nakoukl i do Číny a do Malajsie.

 

To je práce. Co... třeba hudba?

Když sedím u počítače, poslouchám české rádio, ale moc ho nevnímám.

 

Co film?

V biografu jsem nebyl řadu let. Místní produkce krváků mě nechává, po pravdě řečeno, chladným, ale vybudoval jsem slušnou filmotéku asi osmi set filmů.

 

A jakých? Quentin Tarantino nebo Otakar Vávra?

Zaměřuji se na komedie a historické filmy. Bohužel nemám moc čas. Sleduji filmy většinou před spaním a zvládnu jeden taky až popáté.

 

Setkáváte se, Josefe, během cest se zajímavými a kuriózními lidmi? A rekrutují se spíš z přistěhovalců jako ty, anebo takové exoty naopak znáte mezi místními.

Je pravda, že jednou z nejkrásnějších věcí na mé práci je, že se neustále setkávám s ohromnou spoustou různých lidí, tedy klientů, a ti se mi většinou stávají ohromným přínosem a studnicí zážitků a zkušeností. To však bohužel nemohu říci o krajanech, kteří se tu usadili. Naštěstí jich není mnoho, protože usazení není až tak jednoduché ani legislativně, ani fakticky. Často jsou to osoby velmi problematické a třeba i s kriminální minulostí a po pravdě musím říct, že kontakty s krajany až na několik výjimek nevyhledávám, ale pokud byste chtěl poukázat na opravdového exota, tak to je rozhodně Dr.Leoš Středa, který vystřídal Thajsko a Kambodžu, až zakotvil na Filipínách.

 

Moment, to je kritika? A nejde, mimochodem, o bývalého přítele paní exprezidentové, tedy než si vzala Václava Havla?

Až do našeho osobního setkání jsem měl k tomu jménu velký odstup, ale teď k němu docela vzhlížím, viz zde. S Thajci pak vycházím osobně také velmi dobře a mimo manželky si na žádného nemůžu stěžovat.

 

Zmínil by ses o drogách?

Není co tajit: drogy jsou v Thajsku určitě problém. Sice byla již v devadesátých letech mečem a ohněm vymýcena produkce opia, ale Thajsko přesto zůstalo významnou tranzitní zemí a v současnosti je značným problémem rozšířené užívání amfetaminů mezi mládeží. Ty sem proudí ve velkém z Barmy a přes drakonické tresty se boj proti tomu příliš nedaří.

 

Barmu znám: z Ramba IV. Vraťme se ale třeba právě přes drogy sem, do České kotliny. Vzpomínáte v dobrém na vysokoškolská a středoškolská studia?

Někdy takové nostalgické vzpomínky přijdou, ale je to už tak dávno a můj osud se žene tak zběsile kupředu, že na to vzpomínání nemám čas.

 

Znáte lidi, spolužáky, kamarády... kterým jste třeba naznačil: "A nechceš to TAM taky zkusit?," ale ucukli?

Ne, to ne, nikdy jsem nic takového nikomu nenabízel a dokonce to řadě lidí již rozmlouval.

 

Ale taháte přece lidi na dovolenou, ne? A to i spolužáky, jak vím.

"Tahat" lidi sem je moje práce, ale důsledně se vyhýbám náborům v okruhu známých a kamarádů. Dneska je ostatně moje pozice trochu jiná a lidi spíš hledají mne.

 

Děkuji moc za rozhovor, Josefe.

Ivo Fencl

Neviditelný pes


SOUVISEJÍCÍ ODKAZY


Josef Brožík - něco o autorovi