Gray Denis D. |
Novinář, šéf agentury AP v Bangkoku |
|
Narozen v Plzni v roce 1941 jako Zdeněk Měčíř. Emigroval v roce 1948. Absolvent univerzit Yale a George Washington. Válečný zpravodaj ve Vietnamu a Kambodži. Šéf agentury AP v Bangkoku.Český Američan v Bangkoku |
Thajsko v polovině září zažilo osmnáctý puč za posledních pětasedmdesát let. Kolika převratů jste byl svědkem vy?
Působím v Asii od roku 1973, takže od té doby jsem zažil všechny, společně s těmi neúspěšnými jich bylo šest.
Pro váš osud vůbec nejdůležitější byl však ten úplně první. V roce 1948 v Československu.
Tehdy vám bylo sedm let. Rozuměl jste tomu, co se kolem vás odehrává?
Co všechno jste opouštěli?
Kdy se ze Zdeňka Mečíře stal Denis Gray?
Poměrně brzy, z bezpečnostních důvodů. Jména jsme si jednoduše vybrali z telefonního seznamu.
Jaké máte vztahy k České republice dnes?
Byla pak vaše službě v armádě v době vietnamské války splacením dluhu zemi, která vám poskytla azyl?
Cítil jsem, že bych měl Americe, za to jak mne přijala, něco vrátit, i když moji spolužáci se spíše snažili válce vyhnout a hledali pro to různé cesty. Tak jsem se dostal do Asie, nejdříve do Japonska a pak do Vietnamu.
Vietnamská válka skončila deziluzí, postihla také vás?
Já jsem tu válku považoval za špatnou od začátku a říkal jsem to i nahlas, což se mému veliteli moc nelíbilo, i když si možná myslel to samé.
Pomohla vám pak tato zkušenost, když AP hledala korespondenta do jihovychodní Asie?
Zcela jistě mi to pomohlo. Obvykle pokud nastoupíte do agentury, začínáte někde v Iowe a po několika letech se dostanete do Washingtonu, ale v mém případě šlo všechno mnohem rychleji. AP potřebovala do Asie více lidi, někteří korespondenti byli navíc zraněni, takže jsem se jim se svými vojenskými zkušenostmi z té oblasti hodil.
Byl jste u pádu Saigonu, ovládnutí Phnompenhu Rudými Khmery. Jaké máte vzpomínky na tyto události?
Byla to zcela odlišná situace. V Saigonu panoval chaos, obava z toho, co nastane po příchodu Vietkongu, v Phnompenhu byl klid. Naši kambodžští spolupracovníci, vzdělaní lidé, říkali ono to nějak dopadne. Vždyt jsme všichni Khmerové, nebude tak zle. V Saigonu panovaly obavy z masakru, ale my jsme už měly kontakty s Vietkongem a věděli jsme, že jsou to odhodlaní bojovníci, kteří však nedají průchod nějakému nekontrolovatelnému násilí. V Kambodži to bylo jiné. Neexistovala zde frontová linie, často jste nevěděl, kdo bojuje proti komu. Někteří novináři zahynuli jenom proto, že místo, aby se vydali vpravo, zabočili vlevo.Věděli jsme o brutalitě Rudých Khmerů, ale neočekávali jsme, že dojde k tomu, co se pak stalo. Když se Rudí Khmerové přiblížili k Phnompenhu, nabídli jsme našim kambodžským spolupracovnikům, aby odešli s námi. Nikdo to neudělal. Často na ně myslím, byli to vynikající novináři, oddaní svému povolání.
Snažila se vás agentura nějak ovlivňovat, abyste o Vietnamu referovali více vlastenecky?
Pouze na samém začátku se objevovala taková označení jako naše jednotky a nepřítel, možná i ovlivněná nedůvěrou, že naši chlapci by nemohli udělat něco nečestného,ale brzy to přešlo do zcela objektivního zpravodajství.
Jak se od té doby změnila žurnalistika?
Konflikt v Kambodži pokrývala dvacítka novinářů.. Dneska jsou jich tisíce. Dříve jste na všechno měl mnohem více času, když jste dělal rozhovor, byl jste u toho sám, dneska je kolem vás spousta dalších lidí. Konkurence je mnohem větší a to neplatí jenom o válečných konfliktech. Olympijské hry pokrývají i lokální noviny. Já jim to samozřejmě přeju, na druhou stranu mi to trochu sobecky vadí. Samozřejmě se změnila technika, v recepci máme psací stroj, který jsem používal v Phnompenhu. S nástupem internetu se žurnalistika proměnila v nepřetržitý tok informací. Stoupají také nároky agentur, dříve jseme psali jenom pro deníky, teď nás zaučují zacházet s fotoaparátem, videokamerou, chtějí abychom psali blogy.
V jaké hodnoty jako novinář věříte?
V žurnalistice se musíte pokoušet o objektivitu a přestože je to ideál, kterého nikdy nedosáhnete, pořád se o něj musíte snažit. Během války v Iráku jsem byl přidělen k několika americkým jednotkám. Nevím, jestli jsem byl méně objektivní než moji kolegové, kteří byli v hotelu Bagdád a nemohli téměř nikam dostat.Výhodou agentur jako je AP je to, že mohou nasadit na konfikt více lidi a vidět ho tak z více stran, navíc je zde stále někdo, kdo vás z odstupu koriguje
Je Irák novým Vietnamem?
Začíná už to tak vypadat. I když zpočátku se podobné názory zdály přehnané, dnes se opět hledají způsoby čestného odchodu. Irak je opravdu nebezpečný, to neni nijak nadsazene, jsou místa, kam se vůbec nemůžete vydat a musíte se spoléhat na místní spolupracovníky. Nemyslím si, že je něco nesprávného v tom, že je využíváme. Nakonec mezi těmi, kteří byli oceněni za naši agenturu, jsou také dva Iráčané, to nejsou žádní bezejmení pěšáci.
Peter Arnett byl z Iráku odvolan, když se svými názory vystoupil v tamní televizi. Jak by se AP zachovala v podobném případě vůči vám?
Petera Arnetta znám, a vážím si ho,ještě z Vietnamu. Ale agentury obecně nemají rádi, když byste vystoupil s politickým komentářem, a mohl tak vzbudit pochybnosti o vaší nezaujatosti.
Co říkáte na tvrzení dobrá zpráva není žádná zpráva?
S tím nesouhlasím. Když budete procházet naše zprávy najdete třicet, možná šedesát procent z nich pozitivních. Naším úkolem není konat dobro. Nepíšeme o něčem proto, že chceme něčemu pomoci, píšeme o tom, co je zajímavé, významné, co má určitý dopad. Pokud chcete pomoci sirotčinci, můžete mu poslat peníze. Na druhou stranu , pokud naše články v něčem pomohou, tak nás to samozřejmě těší.
Dokáže vás po těch dlouhých letech u novinářského řemesla ještě něco překvapit?
Samozřejmě. Zrovna nedávný vojenský převrat v Thajsku. Když se objevily prvni zprávy o puči, seděl jsem se svým kamarádem a pili jsme pivo. A já, který jsem tady již více než třicet let a zdánlivě bych vše měl vědět nejlépe, jsem tomu nevěřil. Pořád se máte čemu ucit. Jednou jste v Thajsku, jindy v Kambodži nebo Barmě, nemůžete sice obsáhnout všechno, ale měl byste se snažit načerpat co nejvíce poznatků. Teď se zrovna chystám do Indie, a tak tady mám složku o indických tygrech.
Bangkok je poslední zastávkou na vaší asijské cestě. Co je na této části světa tak pritažlivé, že si tolik lidí, včetně vás, získá?
Do Asie jsem se sice dostal náhodou, ale hned od začátku jsem si ji oblíbil. Když jsem byl přeložen do Německa, dělal jsem všechno proto, abych se mohl vrátit zpátky. Nechtěl jsem psát o stávkách ve Volkswagenu, nebo jejich politických problémech. Na Západě cítím větší chlad ve vztazích mezi lidmi. Kdybych pracoval v podobné kanceláři jako je tato v Bangkoku v Americe nebo Evrope, urcitě by v ní bylo více napětí a konfliktů. Když jdu do obchodu nakupovat, nejsou to pouhé nákupy, ale také příležitost promluvit si a zažertovat s lidmi.
Narodil jste se v Československu, žil jste ve Spojenych státech, více než třicet let pracujete v jihovýchodní Asii. Které místo nyní označujete slovem domov?
Thajsko. Tady v počítači mám fotografii domu, je asi 40 kilometrů od Chiang Mai. Kolem je krásné rýžové pole a tam se hodlám usadit. Ale ještě předtím pojedu do Indie, Iráku .
autor rozhovoru: Pavel Zvolánek, 17.5.2007 |
Novinářské cesty Denise D. Graye
Samozřejmě. Můj otec byl podnikatelem a členem sociální demokracie v Plzni, jako mladý politik, stoupající po stranickém žebříčku a hlasitý oponent komunistů, neměl na vybranou než před hrozbou okamžitého uvěznění utéct. V Německu se z vcelku pochopitelných důvodů stal předmětem zájmu CIA, která mu zase na oplátku pomohla dostat za hranice i nás.
Nechápal jsem uplně všechno, ale vnímal jsem atmosféru strachu a stoupajícího napětí. Když se objevil agent, který měl mne, moji mladší sestru a matku převést přes hranice, moje maminka mu zpočátku vůbec nevěřila. Doba byla plná příběhů lidí, kteří upadli do rukou falešných převaděčů a ti je pak někde před hranicí okradli a zabili. Přesvědčil nás až svatební prsten, který otec po něm poslal, a tak jsme za letní noci 1951 vyskočili z jedoucího vlaku poblíž rakousko české hranice. Za úsvitu nás objevila pohraniční hlídka, nás tajemný průvodce se s ní utkal, myslím, že ji zabil, a my jsme utíkali až na druhou stranu, odkud jsme pak byli propašováni do sektoru americké armády.
Kromě pár věcí jsme se vzdali úplně všeho. Náš otec hned na začátku učinil, myslím, že správné rozhodnutí, že jedna část našeho života skončila a teď začíná úplně nová. Nikdy jsme nepatřili do okruhu emigrantů, kteří teskní u piva a vzpomínají na to, co zanechali v Československu a čeho tam mohli dosáhnout.
Své kulturní kořeny jsem nikdy neztratil. Když se tady podíváte do mé knihovny najdete v ní Dobrého vojáka Švejka i další české knížky. Hned po sametové revoluci, jakmile to bylo možné, jsem se do Československa vydal. Stále tam je majetek, který nám patřil, ale my jsme o nic nežádali, i když se později naskytla možnost získat ho zpátky. SOUVISEJÍCÍ ODKAZY |
BEEN THERE DONE THAT AND STILL ENJOYING IT - anglicky Češi v Thajsku - přehled všech Češi v Thajsku - nezpracovaná jména Historie zastupitelského úřadu - v Bangkoku a Rangonu |