"Jedeme dále, moře doposud ještě tiché, jako olejové. Dne čtyřiadvacátého den svatvečerní a mně přicházely na mysl staré upomínky. Což bylo ale platno myslet. Jsem na moři, jinak svátky slavit nemohu, jak se doma v otčině slaví. V poledne jsme měli k obědu bakala, totiž suché ryby, kteréž hrozně zapáchají a chléb námořnický lalety (pečivo za žitné mouky), které jsou jako ocel tvrdé," naříkal si člen lodní kapely z válečné lodi Alžběta Václav Havelka na Štědrý večer roku 1892.
Plavil se s arcivévodou Františkem Ferdinandem na cestě kolem světa a jeho zážitky byly barvité. Dosud existoval o arcivévodově pouti po moři jediný záznam - jeho deník, vydaný později Alfredem Hölderem ve Vídni. Bylo to jedinečné dílo o 1 136 stránkách s přílohami a ilustracemi. Následník trůnu v něm tvrdil, že"vzpomínka na dobu, kterou jsem strávil na Alžbětě, patří k nejcennějším vzpomínkám mého života".
Nyní se objevil nový, stejně cenný pramen - Deník Václava Havelky, člena kapely, která hrála Františku Ferdinandovi (po napsání mé recenze v deníku Právo na knihu Jana Galandauera František Ferdinand d' Este se ozval vnuk Václava Havelky M.V.D.r. Václav Havelka a poskytl deník svého dědečka, ten potom vyšel, zpracovaný Janem Galandauerem, v 3. čísle Historie a vojenství, 2 001).
Oba deníky popisují jeden příběh - každý po svém. Václav Havelka se např. neúčastnil arcivévodových krvavých honů na pevnině a arcivévoda zase neměl ponětí, co dělá o zastávkách v přístavech člen lodní kapely. Rozdíl potvrzuje i uvedené trávení Štědrého večera. Havelka v ten den pojedl poměrně nechutné jídlo pro posádku, vykoupal se a stýskal si po své rodné otčině, kde "mají lepší svátky než já".
Až k večeru dostavila se kapela k vánočnímu stromku, přichystanému pro arcivévodu. Tam dostal každý dva kousky cukroví - přímo z ruky následníka trůnu. To Havelku neuspokojilo, stejně jako olejový bramborový salát, takže si povzdechl: "Najedenej, ale čeho!" Zcela jinak ten den vnímal František Ferdinand.
Popíjeli a jódlovali
"Clam (arcivévodův společník Jindřich Clam Martinic) a já jsme se museli smáti, když jsme dopoledne v mé kajutě zdobili malý vánoční stromeček, který nám přinesli z konopišťských lesů a stále jsme museli stírat pot, který se nám řinul z čela. Každou čtvrthodinu jsme spěchali na palubu, abychom se nadýchali lepšího vzduchu, protože tíživé dusno v podpalubí, šlo sotva vydržet," vzpomínal na Štědrý den na Rudém moři František Ferdinand.
Líbil se mu i večer v salonu, kde stál stromek s umělými sněhovými vločkami z bavlny. Rozdávaly se drobné malé dárky a arcivévoda spokojeně popíjel teplou ananasovou bowli. Poté proběhlo hudební vystoupení a pěly se staré rakouské písně. Zpíval i arcivévoda a liboval si: "K mé velké radosti jsem v našem výborném navigátorovi našel řádného kamaráda v umění jodlovat." Stejně rozdílně u Václava Havelky a Františka Ferdinanda probíhala celá cesta. A že byla dlouhá!
Loď vyplouvá
"Jak truchlivo bylo to moje loučení, když jsem z mojich kasáren na loď odcházel," povzdechl si Václav Havelka na počátku cesty. Měla trvat od 15. 12. 1892 do 7. 11. 1893. Už 14. prosince se v Terstu přišli rozloučit s následníkem trůnu jeho příbuzní. František Ferdinand se rozhodl cestu podniknout ze studijních důvodů a loď, na které se měl plavit, se mu líbila.
Císařovna Alžběta byla moderní a necelé dva roky stará. Arcivévoda byl odhodlán na ní vystupovat inkognito jako hrabě z Hohenbergu. Bylo to ovšem iluzorní - každý věděl, kdo vstoupil na prkna paluby. Jedno měl arcivévoda s Havelkou společné - za 14 měsíců putování urazili 28 000 námořních mil po moři a František Ferdinand ještě 25 000 kilometrů po souši.
A každý den si zapisovali do deníků - František Ferdinand se na to i odborně připravil, doma svědomitě a důkladně studoval. Cesta začala slavně - 16. prosince se loď odrazila od břehů a namířila k Suezskému kanálu a Port Saidu. Hrálo se Zachovej nám Hospodine, Pochod Radeckého a mnohé další. František Ferdinand, člověk, úzkostlivě se chránící toho, aby dal na veřejnosti najevo nějaké city, si zapsal: "Nikdy jsem nepocítil hlouběji moc, kterou má vlast nad svými syny, než nyní, když mne každá vteřina nezadržitelně od vlasti vzdalovala."
Smutno bylo i Václavu Havelkovi, třiadvacetiletému muži, který ve dvaceti letech odešel k c. k. rakouské armádě. Vojna tehdy trvala čtyři roky. Václav byl nadaný, a tak jej kvůli muzikantskému talentu vybrali k námořní hudbě. Sám se nazýval musikgastem, což odpovídá hodnosti desátníka pozemního vojska (rakouské hudby na válečných lodí se zformovaly v letech 1813 - 1814 a později byly několikrát reorganizovány. Účinkovaly při vztyčování či spouštění vlajky, při slavnostních příležitostech a koncertovaly i pro posádky lodí. Zpravidla byl počet jejich členů 16).
A jako musikgast vyplul Havelka s arcivévodou. Na rozdíl od Havelky ovšem arcivévoda dlouho nesmutnil - 18. prosince měl narozeniny a hodlal je oslavit.
Pochodovali a zpívali
Už v předvečer oslavy nachystali na arcivévodovu počest ohňostroj a následující den předvedli námořníci slavnostní pochod. Zahrála mu i česká kapela, prý to byla píseň Nejde to. František Ferdinand si zřejmě česká slova, jediná v deníku, popletl, možná to bylo Ach není tu, nebo Nemelem, nemelem. Posádka byla složená z mužů různých národností a arcivévodovi symbolizovala věrnost celé mnohonárodnostní říše.
Václav Havelka to na lodi tak veselé neměl. Už při loučení s pevninou se muselo neustále hrát, "takže jsme až ve čtyři hodiny obědvali". Do Port Saidu dorazila Alžběta 20. prosince a 21 lodních výstřelů pobřežní baterie pozdravilo rakousko - uherskou válečnou loď.
Místní úřady všude věnovaly plavidlu pozornost. Poté Alžběta proplula Suezským kanálem a v Rudém moři ji zastihl už popsaný Štědrý den. Tehdy bylo čtyřicet stupńů celsia. Pokračovalo se cestou do Adenu a poté přes Arabské moře do Colomba a odtud do Bombaje. Silvestr tedy proběhl na moři. Václav Havelka jeho průběh věrně popsal stejně jako arcivévoda.
Pilo se víno i pivo
"Mnozí již byli zachyceni mořskou nemocí. Ale nás několik se tomu podat nechtěli, přece dnes je Nový rok, padnout, to by tak scházelo," líčil Havelka Silvestra a Nový rok. Na Silvestra se rozdávala vyznamenání a ti, kteří byli povýšeni přinesli několik lahví piva a vína. Kapela tak mohla v pohodlí popíjet. František Ferdinand také slavil. Šampaňské sice bylo tropicky teplé, ale to mu nevadilo.
Těšil se z tomboly a rozmrzelo jej pouze, že brzy došly zásoby ledu. Pak se pila teplá bowle. Také první leden pro něj začal dobře - byl vášnivý a nemilosrdný lovec a podařilo se mu "složit z můstku létající rybu". Když loď dorazila do Bombaje, byla opět slavnostně uvítána. A v Bombaji arcivévoda Alžbětu opustil - hodlal tři měsíce putovat po indickém subkontinentu.
Dosavadní cestu celkem v klidu prožil i Václav Havelka. Zvlášť se mu líbilo Colombo, kde si kupoval lahodné kokosové ořechy a "banány, které vypadají jako malé okurky". Obdivoval i umělecké předměty ze slonoviny, stříbra a ebenového dřeva. František Ferdinand - jak jinak - na Ceylonu lovil Přitáhl na palubu čtyři slony, krokodýly a opice. Zatímco se arcivévoda později v Bombaji chystal na svou cestu, Václav Havelka se procházel Bombají a užíval si tamního života.
Dítě za šestnáct krejcarů
Část kapitoly, týkající se Bombaje, popsal Havelka zvláštní námořní italštinou, směsí italštiny, chorvatštiny, němčiny a maďarštiny. Jeden takový odstavec z deníku, přeložil Jan Galandauer následovně: "Pak jsme šli k černým indickým holkám, které včera byly tak divoké. Když jsme tam přišli, ony už tam měly tři naše kamarády, kteří tam přišli za stejnou věcí jako my. Tak jsme šli k bílým holkám, potom jsme jim zaplatili 1 rupii za číslo, které trvalo půl hodiny."
Jak vidno, Václav Havelka si uměl volna užít. Měl i jiné zážitky - za českými námořníky se táhla jakási Indka s dítětem. Havelkovi se jí zželelo a dal jí čtvrt rupie. Nato mu vrazila do ruky potomka. Havelka věc komentoval: "Já jsem se toho lekl a utíkal jsem pryč. Tak mně to dítě chtěla prodat za 16 krejcarů. Tak jsem jí nechal 16 krejcarů a dítě taky, co bych s tím byl dělal."
Čas v Bombaji trávila kapela koncertováním a účastnila se i recepce u guvernéra, kde její členové dostali kávu, chléb s máslem a "rozličné lahůdky cukrové". I rakousko - uherský vyslanec je pozval na hostinu se šunkami, hovězím masem, cukrovím a ovocem. Václav Havelka si všechno liboval. Z Bombaje plula loď bez arcivévody do Colomba, a poté do městečka Goa na západním pobřeží Indie.
Tam Havelka slavil 14. 2. spolu s námořníky z anglické válečné lodi masopust. S Františkem Ferdinandem se měla loď setkat v Kalkatě. Ten si zatím užíval lovu.
Ani emu nepřežil
Indie se arcivévodovi sice líbila, ale otřáslo jím její nezměrné bohatství na straně jedné a bezedná chudoba na druhé. Obdivoval ovšem schopnosti Angličanů "udržet v poslušnosti obyvatelstvo, čítající téměř tři sta milionů". Poté, co se vrátil na palubu Alžběty, pokračovala loď přes Singapur, Jávu, Austrálii, Novou Kaledonii a Borneo k čínským břehům (Hongkong, Kanton, Macao) a k Japonsku.
Arcivévoda jako skvělý střelec při tom neustále lovil: tygry, slony, klokany, pštrosy, medvídky koala, papoušky.
Mělo to své stinné stránky. Až mrazivě působilo tvrzení arcivévody poté, co zdecimoval hejno pštrosů emu: "Složené kusy byly výjimečně krásné a velké exempláře. Jejich ulovení mi bylo o to víc vítané, že se tvrdí, že tento mohutný ptačí druh je blízek vymření."
Stejně zarážející byla jeho návštěva trestanecké kolonie na Nové Kaledonii. Tam chválil nového guvernéra, jak pěkně udržuje disciplínu: "Když nový guvernér pevněji přitáhl opratě, střetl se s mnohými překážkami, někteří trestanci odvykli práci, dokonce se stalo, že si někteří deportovaní vypíchli oči, aby nemuseli pracovat. Guvernér si ale uměl pomoci tím, že ty, kteří se zbavili zraku, poslal do hor, aby tam tito sebezmrzačovatelé 10 hodin denně v nejhorším horku roztloukali kameny - drastický postup, který však na ostatní trestance měl ten nejozdravnější účinek."
Neuvěřitelné, že tohle arcivévoda vydal knižně. Václav Havelka mezitím dostal špatnou zprávu z domova - zemřela mu matka. Zvlášť v daleké cizině nesl neštěstí velmi těžce. Zaměstnávala jej ale jeho práce, a to trochu pomáhalo. V Kalkatě kapelu přijala vícekrálovna a také jistá hraběnka z Innsbrucku, která hudebníky pohostila šampaňským
Václava Havelku ale rozveselila věc jiná - křest za Singapurem v dubnu 1893.
Křest na rovníku
Křest začal tím, že se bocman (nejvyšší poddůstojnická hodnost palubní služby) převlékl za Neptuna. Poté se všichni shromáždili na palubě, a začalo se křtít. Každý důstojník včetně arcivévody se musel napít červeného vína s mořskou vodou, pak oholili kadety a všem křtěným začali lít vodu na hlavu.
Podle Havelky: "Nejvíce arcivévoda byl politý, na tom si každý povolil. Na konec, když už bylo po všem, vzal arcivévoda nádobu s vodou a řekl: tak mne už všichni pokřtili, tak se musím sám pokřtít. A vylil tu nádobu sobě na hlavu." Sám František Ferdinand také líčil, že neplatila žádná hodnost, jen snaha polít další oběť.
Námořníci si později užili i jiné legrace - podle Havelky lezli o závod po mastných provazech na palubě nebo "vyzvedávali peníze ze sudu s vodou naplněnými ústy". Arcivévoda se tomu prý smál. Havelka popsal i hezký zážitek z Nové Guinei, kdy nahé černošky pobíhaly na pobřeží kolem sluhy lodního lékaře. Lékař se šel po něčem podívat a sluha toho využil a začal obšťastňovat jednu z domorodek.
Vzápětí se lékař vrátil a pak dle Havelky: "Sluha nepovolil, až dopracoval. Pak se stydně na svého pána usmál a řekl mu, že se přemoci nemohl." Nebyly ovšem jen zážitky kratochvilné - námořníci trpěli zimnicí, dostal ji i Václav Havelka a také bouřemi. Jednou při koncertování se místnost tak třásla, že "všechny pulty popadaly. Též arcivévodovi, co on na stole měl, vše se vylilo mu a rozbilo se. On se ale přitom jen smál".
Arcivévodovo rádoby inkognito skončilo v Japonsku.
Z Japonska do Ameriky
Uvítání v Japonsku bylo veliké - zmizelo arcivévodovo inkognito. Přijel tam totiž jako zástupce císaře, a to znamenalo plno slavnostních akcí. Právě v Japonsku také slavil 18. srpen - den narozenin Františka Josefa. Na to vzpomínal i Václav Havelka - hudebníci museli hrát a "ničeho k pití jsme nedostali". Právě v Japonsku se arcivévoda s lodí rozloučil . chystal se ještě do Ameriky.
Václav Havelka se pak pozvolna vracel domů. Arcivévoda zatím odjel do Ameriky kanadskou lodí Indická císařovna a byl s ní nespokojen, protože na lodi nesměl střílet mořské ptáky a nikdo jej nebavil. Amerika se mu nelíbila - když jej ve Spokane požádali, aby udělal ve městě přehlídku místního pluku, odmítl.
Za to mu vydali v místních novinách fotografii s nelichotivým titulkem Franz is here (něco jako Francek je tady). Arcivévodu "drzost novinářů" rozčilila. Líbila se mu sice tamní příroda, ale vztahem k ní se také nevyznamenal. Navštívil totiž Yellowstonský park, kde byl lov zakázán. A tak jeho družina "lovila" tím, co popadla - kameny, rukama, holemi. Utloukali veverky, ubili skunka a urzona kanadského.
To opět František Ferdinand ve svém díle popsal. Z Ameriky už arcivévoda cestoval domů. S kapelou se naposledy setkal v přístavu Pula na Istrii. Václav Havelka s radostí opouštěl loď se slovy: "Nepřeji žádnému by takovou cestu podstoupil po moři s válečnou lodí. Vícekrát mě žádný na takovou cestu nedostane." Po návratu z vojny se Havelka oženil a později pracoval v zemědělství a jako dřevorubec. Jeho cesta se s osudem Františka Ferdinanda už nestřetla.
Toho čekal jiná karma - tragické výstřely v Sarajevu, které rozpoutaly Velkou válku.
Bobíková, Lenka
|
Nejvýznamnější rakouskou návštěvou v Thajsku v tomto období byla zastávka rakouského
následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este během jeho cesty kolem světa na
palubě rakouské válečné lodi Císařovna Alžběta v letech 1892-1893. Vedle rozsáhlého
a důkladného Deníku (D'Este, 1895), který následník o své cestě vydal, tuto událost zaznamenal
ve svých pamětech i český člen posádky Císařovny Alžběty, vojenský hudebník
Václav Havelka. Z úhlu pohledu prostého člena posádky se krátce zmiňuje o dvou návštěvách
Thajska - o návštěvě siamského prince na lodi a rovněž o povstání v Bangkoku
(Deník Václava Havelky, 2001, s. 609 a 619).