 Bangkok
Opět několik dnů klidu a odpočinku na fregatě. Pokouším se zorientovat v tom, co jsem viděl a zažil. Fantazie láká svou kouzelnou silou bezděčně do Siamu, do oné exotické země, kde král Čulalongkorn čeká na ruský trůn.
Co je Siam? Pohádkové představy se vynořují před naší obrazností, když myslíme na království, které je z půlky neznámé a do poslední doby málo prozkoumané, které v jistém ohledu docela po starém způsobu má dost samostatnosti, aby navázalo upřímné vztahy s nastupující cizí kulturou. Tam leží útulný kousek Asie, který i když nepohrdá  osvícením ze Západu, zároveň bojuje o právo svého bytí. Na půdě poměrně rozsáhlého království s 12 až 20 miliony neobyčejně pomíchaného obyvatelstva se střetávají od nejstarších dob kulturní vlivy Indie a Číny. Ale před a vedle těch vlivů z ciziny zde od prazačátků panovala záhadná civilizace Khmérů. Doposud je neznámé, jakými cestami sem pronikla. Že pochází z ducha árijců, o tom svědčí obří památníky náboženskoepického charakteru, které se zachovaly zde a v sousední kdysi mocné Kambodži. Avšak jejich historický a umělecký význam je více méně nepochopitelný. Paprsky Ránajány a buddhistických legend se zde vzájemně proplétaly a dávají nám v kamení ještě odraz historie tohoto sebevědomého válečnického lidu. Jako směs mongolsko-tibetské a malajské krve dokonalý pandán k sibiřským lamaistům a Japoncům jsou tito většinou malí pohybliví Indočíňané očividně podivní potomci záhadných Khmérů. Ukazují se jako konečný produkt četných etnografických navrstvení v jedné zemi, kde historické povědomí o minulosti a přítomnosti sotva existuje, budoucnost se dá však vystavět teprve na troskách stávajícího materiálního světa a bude vystavěna, když Asiaté vystoupí ze své pasivity a nechají si buď s konečnou platností líbit nadvládu Západu, nebo se připojí k Číňanům, kteří byli vyburcováni ze svého spánku. To se uskutečňuje před našima očima, na příkladě nejnovějšího osudu Annamů a Birmy. Po pravdě zajímavé a v mnoha ohledech poučné divadlo.
 Siam se jeví, pozorován z evropské ptačí perspektivy, jako slabé království, které co se týče jeho mezinárodního významu může být postaveno nanejvýš do třetí řady mocností. Jinak se ale utváří pohled na Siam s ohledem na budoucí zájmy Ruska, na renesanci východní Asie. Když zvážíme, že malá samostatná říše jako jediná zůstala neporušena ve vřavě pustošení, se kterou se bílá rasa přehnala Orientem, takže můžeme a smíme Siamu z celého srdce přát plnou nezávislost, zdravý vývoj, rozkvět a štěstí. Kdyby tomu bylo jinak, museli bychom toho hořce litovat. Každá hrouda Asie, která je lidmi ze Západu násilně anektována a vysáta, je do jisté míry vyrvána a odcizena Rusku. Dokud to takto zůstane, všechno se samo pozvolně obrátí v náš prospěch. Kéž by jen vetřelci neuvedli prastaré zemědělství Asie do nestability a do zkázy.
 Modré jiskry velikosti ořechu jiskří v hloubkách okolo. Bezměsíčná temnota posetá hvězdami zahaluje němou dálku. A hle, tu zelenavý pruh plamenů, u kterého se do nekonečna se táhnoucí horizont již několikrát pokusil prokouknout propast vln. Tato trhnutí se zbarvují bezprostředně za námi v nekonečném závitu šroubu nejdříve oranžovočerveně, potom fialově a nakonec modře. Na východě zazáří, podobné lampičkám, růžovočervené ohně, potom se naráz vynoří purpurový měsíc, ještě jako nedokonalý kotouč, a rozlévá na oceán své žluté paprsky. Poměrně málo známý záliv Siamský čeká velká budoucnost. Stále častěji slyšíme o plánu prorazit šíji mezi Malakou a Siamem. Potom bude cesta do Indočíny a Nebeské říše jak z Indie tak ze západní Evropy pro parníky naráz kratší o plné tři dny. Pro Singapur by to ostatně nebyl žádný zisk, ale celkem vzato, neplyne z toho pro Angličany žádná nevýhoda. Jejich obchodní zájmy na pobřežích Asie výrazně rostou. Bude-li nový průplav, který má tak velký význam, skutečně postaven, bude jedním z prvních důsledků jeho otevření, že dojde k propojení Straits-Settlements (sídel kolem úžiny) se severomalajskými zemi, které v současné době platí daně ještě do Bangkoku. A potom bude Siam zaplaven Evropany. Dobytí jižních hraničních oblastí Asie se Evropanům podaří bez velkých potíží, neboť patří k rase, která je podnikavější dokonce víc než Číňané. Tímto způsobem se otevře nová široká cesta z bengálských vod do moří žluté rasy. Vetřelci pak se znásobenou energií v nevhodnou dobu vyburcují žlutou rasu ze spánku, podrobí si ji a budou ji vykořisťovat.
Francouzští inženýři se snaží získat prostředky na své práce hlavně od siamského
krále, který však díky tomuto cizímu nápadu může přijít jenom ke škodě. Pro
stejnou věc se vyslovil starý Lesseps. Jeho vlast je očividně povolána, aby vtáhla
tyrany na Menamu *[Maenam, čti Ménám, řeka, na níž leží Bangkok, též
Chaophraya, čti Čaophraja] do oběhu historických událostí světa, které jsou
často pro slabé národy osudné. V 17. století vypravil Ludvík XIV. Několik expedicí
do Siamu s fantastickým záměrem, aby tam zdomácnělo křesťanství. Začali
zdvořilou výměnou poselstev a obvyklým diplomatickým lhaním, skončili však
silným znepřátelením a proléváním krve. Přechodné, neupřímné a ještě k tomu
fiktivní spojenectví na dlouhou dobu ztroskotalo a rozpustilo se ve vzájemném
rozhořčení. Vytvoření lepších vztahů k Evropě na základě  vzájemných
komerčních a pochybných politických předností se podařilo následně přirozeně
Velké Británii. Jas lehké by to bylo už před tím bývalo dosáhnout opaku mezi
mírným pohostinným buddhistickým obyvatelstvem, kdyby se zdrželi jen toho
veškerého fanatismu a rasové nafoukanosti. Člověk se o tom přesvědčí důkladně
při čtení pozoruhodných deníkových zpráv misionářů (přednostně učených
Jezuitů), kteří v oné zajímavé době navštívili ještě středověký Siam. Tato země
měla tenkrát za sebou právě svůj zimní spánek, ukazovala se pro západní
civilizaci náchylná a natáhla k Francii s upřímným přátelstvím svou ruku. První
spisy v Evropě o této záležitosti jsou nyní téměř bibliografickou raritou.
Vina Evropanů, kteří tenkrát neuměli získat důvěru srdečných, svým způsobem
vzdělaných pohanů u Menamu, spočívala v omezenosti jejich rozhledu oproti šíři
náboženských názorů pohanů. Vládce Siamu postavil svým drahým hostům
kaple, nechal místa, kde je přijímal, vyzdobit krucifixy,  předal zajaté Annamity
francouzským instruktorům domácího vojska, aby je mohli podle libosti obrátit na
západní víru. On sám se však nenechal pokřtít. Místo aby působili
dobromyslnosti, provozovali příchozí svou záležitost čistě formálně a
z materialistických motivů. Velký úspěch se nedostavil, načež došlo nejdrsnějším
způsobem k roztržce.
Kdyby se úkolu chopili jinak, mohla misie v těchto zemích počítat s hladkým
úspěchem. Např. v hlavním městě Siamu byl bez jakéhokoliv protestu zřízen
kněžský seminář, který dosáhl rozkvětu. Vyučovacím jazykem v tomto zařízení
byla latina. Asi čtyřicet Indočíňanů různého původu (Kočinčíňané, Barmánci),
dokonce Japonci, tam studovali teologii. Absolventi semináře, kteří se vrátili do
svých zemi, by bývali mohli v průběhu doby změnit základy způsobu života svých
krajanů. Siamský král četl evangelia v překladu, který byl obstarán přímo pro něho. Měl ve své ložnici krucifix, ctil jméno Boží, byl nápomocný křesťanským
kazatelům a jim nakloněn a chtěl jim s radostí dát prostředky, aby pronikli do
božího  království a s takovým panovníkem Asie nepěstovali zástupci evropské
kultury žádné upřímné přátelské vztahy! Očividně nelze za to činit odpovědným
Orient. Tvrdohlaví Holanďané, stejně tak jako tenkrát ještě nesmělí Angličané
nebo Portugalci, kterých si už v tu dobu přestali vážit, měli ostatně hodně styků
s Indočínou, ale téměř jenom jako obchodníci. Siamu to přirozeně lichotilo, že
mohli navázat spojenectví s jedním z nejmocnějších královských dvorů západu,
nebo alespoň s ním dojít ke shodě. Francie ovšem pohrdla vnímat své zájmy na
vzdálených pobřežích. Zajímavý příklad, jak užitečné a nutné to je v takových
případech proniknout budoucnost s větším důvtipem a v politice na staletí
předjímat.
Eskadra kotví, ale břeh není vidět. I v dálce vystupují hory jenom v modrých
obrysech. Z paluby neviditelný Siam je možno vidět jenom ze stěžňů. Velmi
citelné vlnění násobí iluzi, jako bychom byli ještě na širém moři. Na rejdě kotví
ruské dělové čluny Mandžu a Korejec, které  vypluly přímo ze Singapuru, a mimo
jiné také siamská válečná loď Mondgkut Radškumar, kterou známe už ze
Singapuru, na které vypluli v ústrety k přivítání velkoknížete následníka trůnu
dva bratři jeho veličenstva: ministr zahraničí a ministr dvora. Přicházejí hned na
palubu Paměti Azova ještě jednou přivítat velkoknížete.
Přes silné vlnobití je poctí jeho císařská výsost na kutru návštěvou. My se
musíme s obsluhou a se zavazadly vydat na nejlepší královskou jachtu Apollo,
abychom dojeli do Bangkoku. Této lodi velí jeden Dán, komodor de Richelieu ze
známého francouzského rodu. Těší se zde všeobecné úctě pro svoje užitečné
diplomatické rady a jako vynikající instruktor. Zajímaví je již ta okolnost, že
zdejší dvůr se v takovýchto záležitostech neobrací ani na Angličany, ani na
Němce, nýbrž na poměrně malou říši, ze které mu nehrozí ani pletichy, ani vliv.
Ukazuje se v tom moudrost vládce, který je sice nakloněn přijímat ze Západu
mnohostranné znalosti, zároveň však je poučen zkušenostmi svých předchůdců
na trůně a svých soupeřů ze sousedství, kteří se dostali do neštěstí, jaké
nebezpečí v sobě skrývá důvěra k cizincům v jejich nebezpečných kolonizačních
projektech. Majetná mládež Siamu se vydává ráda do Ameriky a Evropy, aby
studovala cizí zařízení a mravy a poučila se z vlastní zkušenosti o zahraničních
způsobech života a materiálním pokroku. Jsou princové královské krve, kteří tam
velmi vážně a pilně studují, kteří si nechají do Siamu poslat zkušené vychovatele
a guvernatky, cizincům ve státě opatřují úřady. Zároveň však obhajují princip "Siam pro Siamce." Ačkoliv se země vnějškově netěší tak šťastným podmínkám
rychlého rozvoje jako Japonsko, přesto spěje podle možností svých sil rok co rok
k většímu blahobytu a pokud nedojde v materiálně slabém státě náhle k nějaké
těžké katastrofě, může působit sympatickým dojmem ještě v prvních letech 20.
století a doufejme dokonce hrát nějakou roli mezi osvícenými národy s vynikající
minulostí.
Časné ráno. Královská jachta proplouvá pomalu mělkým ústím Menamu. Nebylo
by to pro techniku příliš těžké úplně odstranit překážející mělčinu, která
přerušuje jinak hlubokou plavební dráhu. Samotní Siamci se proti tomu
z politických důvodů brání, protože by byl evropským pancéřovým lodím ulehčen
vjezd do ústí řeky. Vlevo se lesknou na bambusových kůlech rozprostřené
rybářské sítě. Malý maják ční osaměle přímo z vln. Nízký hustě zarostlý břeh
vystupuje stále ostřeji. Vlhká tropická vegetace tam bují a občas znemožňuje náš
pohled na zemi.
Výstřely z děl. Obvyklá salva. Paknam * [čti: Pák nám - Ústí řeky,
v provincii Samut Prakan], první siamské město s pěknou malou pevností a
bílou pagodou, která je zakončena pozlacenou kupolí ve tvaru zvonu na ostrůvkuuprostřed řeky. Domečky na vorech, stavby na kůlech na břehu, za tím trošku
výš uprostřed přívětivého místa stavba úplně evropského stylu s telegrafními
dráty. Čluny pokryté rohožemi z lýka naložené hlavně sušenými rybami, které se
podobají spíše kádím, projedou okolo díky píli zdatných veslařů, kterými jsou
podle hlasu v nemalé míře ženy se slaměnými klobouky se širokým okrajem a ve
světlém oblečení.
Ještě před nedávnem nesměly válečné lodě cizích národů proplouvat přes
pevnostní zařízení Paknamu do vnitrozemí na Bangkok, aniž by předaly svoje
děla úřadům. Pravděpodobně neočekávali nedůvěřiví Siamci od vetřelců s bílými
obličeji (kteří chtěli udržet své koloniální snahy v tajnosti) nic dobrého a podnikli
všechna opatření, aby jejich příliš dychtivou touhu po vědění a podnikavost co se
týče prozkoumání země udrželi v mezích. Teď je to jinak. Vláda má dokonce
očividně radost z pozornosti, kterou Evropa a Amerika zemi věnují. Co se ale týče Ruska, tak vláda dokáže návštěvu, kterou vykonává naše eskadra pod
vlajkou následníka trůnu v Menamu, plně a náležitě uctít. Ruský dělový člun
právě minul za Apollem písčinu v ústí a pohybuje se majestátně za námi.
K zadušení horký den. Na palubě jachty se podává snídaně. K hlavnímu a
rezidenčnímu městu zbývají ještě dvě hodiny (40 km). Brázdíme vodní plochu
v jednotvárné krajině, ve které se zdá, že listí překrývá veškerou lidskou kulturu.
Čas od času je okolí téměř jako divočina, i když víme, že okolo pulzuje čilý život.
Příroda a lidé se spojili k tomu, že se skryjí před zvědavými pohledy za
paravánem neproniknutelné zeleně, aby se pod tíhou kolmo dopadajících paprsků
slunce mohli pohodlněji zabývat svou činností. Pohádková země zvaná Siam
očividně váhá rozvinout se ve svém lesku a nádheře, ve všem kouzle a ve vší své
kráse zrakům vznešených cestujících.
Přírodní bohatství a potenciální blahobyt země u řeky Menam se všemi okolo
ležícími na Siamu závislými zeměmi (na Malace a dále na sever v oblasti
laoských kmenů) jsou velká. Příjmy krále činí alespoň 40 milionů marek. Zlato a
stříbro, drahé kameny, železo, olovo, kamenné uhlí, vzácná dřeva, rýže, koření,
ovoce jsou k dispozici v nevyčerpatelném množství. Nejen pro skromné potřeby
národa, kterému ještě donedávna stačily mořské mušle jako prostředek směny,
nýbrž také pro export ve velké míře. Více jak tři čtvrtiny území říše (asi 180 tisíc
anglických čtverečních mil) leží ještě ladem. Jsou pokryté džunglí a čekají ještě
na vyklučení.
Lodní plavba země je ještě ve vývoji, ale rozvíjí se pomaleji než by se dalo čekat,
neboť doposud siamské lodě nepředstavují ani 5 % vyplouvajících lodí. Přitom je
třeba brát v potaz, že větší počet zahraničních lodí pluje pod siamskou vlajkou,
protože tím mají podíl na různých privilegiích. Procento těch lodí se zdá o to
menší, když zvážíme, že z celkového množství parníků a plachetnic, které
obchodují se Siamem, připadá asi 60 % na Angličany a přes 30 % na Němce.
Podíl Francouzů v obchodě se Siamem je doposud ještě nevýznamný, dokonce i
když to srovnáme s rakouskými, italskými a norskými obchodními loděmi. Mezi
společnostmi, které zprostředkovávají osobní dopravu se siamským mořským
zálivem, zasluhuje obzvláštní pozornost Blue Funnel Line, pojmenovaná tak podle
modrých komínů. Německý konzulát zkoumá velmi obezřetně potřeby, charakter
národa a pro něho důležité otázky a dělá všechno proto, aby umožnil Německu
konkurovat britskému obchodu a zvyšovat každoročně svůj dovoz. Mezi
obchodními firmami v Bangkoku zaujímá nejdůležitější místo dům Markwald.
Tento dům vlastní mimo jiné továrnu na čištění rýže se strojem o výkonu 400
koní, a to přes blízkost Indie, Singapuru a Hongkongu! V poslední době přes
Terst dovážené pivo a zápalky zaznamenaly propad v dovozu kvůli dokonalým
napodobeninám japonského původu, jen české pivo se nemusí obávat žádné
imitace. Hlavní obchod. Největší část obchodu je orientována na země Západu.
Dovoz bavlněných látek, který činí téměř 55 až 65 milionů marek, neustále roste.
Největší díl tohoto zboží se nakupuje z Ahmedabádu. Ostatně doposud export
převyšuje import o 10 milionů. Rozsáhlý chov dobytka v Siamu, obzvlášť
v severních provinciích, dovoluje např. v Barmě dovoz krávy s teletem za 8
marek.
Menam Chau Phya, "Knížecí matka vod" *[ Maenam Chaophraya, čti: Ménám
Čaophraja. Mae - matka (vznešně), nám-voda], nazývají domorodci svůj "Nil", který, když se rozlije, oplodní obrovskou rovinu. Odtud pocházejí kvetoucí
nížiny Siamu, pro který si řeka vydobyla na zálivu svůj díl tím, že posunula jeho
břeh ukládáním organických zbytků a písku dále na jih. Ještě před dvěma až
třemi stoletími byla na mnohých místech, kde se teď třpytí chrámy v bujné
vegetaci, slaná vlna příboje, s líným proudem na úplně holém dnu. Čím dále
plujeme po jako had vinoucí se řece, tím oživenější a více plná lidí se nám jeví.
Z houštiny listí neustále vystupují dílny živnostníků, školní budovy, vily evropské
čtvrti, vysoký štít celního úřadu, ochranné hradby královského paláce a lesknoucí
se kouzelně zprohýbané střechy chrámů. Apollo jede kolem řady plachetnic
vyzdobených vlajkami, dělových člunů a jacht. Proplétáme se skrz opravdové
ulice, které jsou tvořeny jen plovoucími stavbami městských obyvatel, kteří bydlí
na Menamu a jeho nesčetných kanálech. Zajímavé mužské a ženské postavy,
které nelze podle oblečení a účesu od sebe rozlišit, dřepí ve skupinkách na
neviditelných verandách těchto svérázných "houpačkových" obydlí (rua), které
jsou upevněny na kůlech zaražených hluboko do bahnité půdy. Za bouřlivého
počasí se domky často utrhnou, aniž to přinese jejich obyvatelům velkou škodu.
Vítr žene právě takovouto dílničku - obchod, takový typický siamský "home",
jemně po proudu dolů - oni ale uvážou svůj lodní domek, který je na
nedobrovolné plavbě po řece, při první příležitosti prostě znovu a dovedně na
volné kůly. Tato lehkost změny místa se velmi hodí obzvlášť při požárech, které
se nezřídka vyskytují. Nebezpečná je tato metoda vlastně jen pro ty, ke kterým
se žene řada hořících domů. Zvlášť výhodné je se takovým způsobem stěhovat
z jednoho komerčně důležitého bodu na řece k jinému. Čluny, které vlastní téměř
každý domorodec, asi jako každý Sart z Turkestánu vlastní mulu s dlouhýma
ušima, zkracují značně práci takového přemisťování z místa na místo, od kůlu ke
kůlu. V době záplav používají obyvatelé Bangkoku, těchto "Benátek tropického
světa, Menam dokonce na to, aby pluli proti proudu.
Dorazili jsme do hlavního města země. K jachtě její výsosti se blíží k ní poslané
úzké veslice cizokrajného typu, dalo by se říci pirogy divochů, což se týká
rychlosti a rozmachu pohybu vesel. Tucty mužů v purpurově rudých krojích mlátí
za pronikavého křiku dlouhými vesly ve tvaru lopaty do vody podle povelů
kormidelníka. Předek takové charakteristické lodě je prohnutý do výšky,
vyřezaný ve tvaru mořské obludy a pozlacený. Uprostřed mezi sedadly veslařů je
zřízena docela malá kabina s čestnými sedadly. Za dunění uvítacích salv a salv
na ně odpovídajících v mracích dýmu ze střelného prachu připlouváme
k ozdobenému vjezdu, kde má velkoknížete následníka trůnu přijmout jediný
úplně samostatný vládce indočínského státu.
Od té doby, kdy skvělé poselstvo Ludvíka XIV. Jelo po Menamu, neměli
domorodci žádné hlubší pocity radostné netrpělivosti a plné důvěry, nevítali
nikoho s upřímným jásotem a vzrušením plným naděje, než to činí dnes. Hořkézklamání na ně čekalo u prvních Evropanů. Ti první, které Siamci poznali už na
začátku 16. století, byli Portugalci. Tito se zmocnili města Malaky na
stejnojmenném poloostrově, které uznávalo suverenitu krále ze Siamu. Byl to
vlastně nepřímý útok. Krátce na to se prodali Lusitánci jako nájemní vojáci,
nejdříve Barmě proti Siamu a potom Siamu proti Barmě. Zástupci bílé rasy se
přece vydali na dálný východ jenom proto, aby vládli a byli bohatí! Není divu,
když došlo nakonec k nepřátelství a domorodci pohlíželi na zámořské vetřelce
s lehce vysvětlitelnou nedůvěrou. Zcela jiný musí být a je pohled národů Orientu,
kteří se už dostali nebo mají dostat pod evropskou nadvládu, na nás Rusy. Znají
moc bílého cara, u jehož nohou leží celá v jeho říši organicky včleněná a
etnograficky příbuzná Asie. Oni vědí, že v otázce vnější nekoloniální, nýbrž
výlučně teritoriální politiky Ruska na východě, není zapotřebí pozlátko, za kterým
se honí národy Západu, méně si jisté konečného úspěchu ve svém stylu
neklidného podnikatelství, téměř by se dalo říci dětinském stylu. Hlavní je, že se
na nás naučili cenit vlastnosti, že jsme do chaosu vlastního života a života jiných
národů vnesli principy přímosti a nevyumělkované přízně a stále vnášíme, a že
považujeme nesobeckou činnost na politickém poli samoúčelnou a že sdílíme
světový názor, podle kterého člověk každé rasy a každého náboženství je bytost,
která se nám musí přiblížit tělem i duší. Na takovém základě ruského národního
charakteru a bezprostředně křesťanských ideálů byla vybudována stavba naší říšské jednoty, státu, který již teď obsahuje četné cizokrajné elementy
v nejpestřejším výběru a každým rokem stále víc tvůrčím způsobem působí na
Asii a její nejnepatrnější součásti nechá gravitovat směrem k nám. Mírný, avšak
ve válce statečný buddhistický lid na Menamu cítí instinktivně svou neviditelnou
souvislost s mocí dalekého severu, která nevyúsťuje ani v anexi, ani v rozvinutí
moci, ani v porušení práva. Přátelský poměr k tomuto lidu z jejich strany
předpokládá plně neegoistické motivy. Doposud se Siam šťastně ubránil
nežádanému evropskému poručnictví a hegemonii, morálně podporován Ruskem
dokáže si snad i v budoucnu udržet svou nezávislost. Jeho veličenstvo král
Čulalongkorn sdělil svému lidu, že přijde host k němu na návštěvu, kterého je
třeba považovat za hosta národa a téhož z celého srdce přivítat a pozdravit
nejenom jako knížecího cestovatele, nýbrž také drahého přítele.
Slavnostní kroj siamského dvora nepostrádá při veškerém svém svérázu
eleganci, dokonce v evropském smyslu slova. K tomu ještě přistupuje, že se hodí
k tělesnému vzhledu těch, kteří ho nosí, což nelze říci o kroji japonských
hodnostářů. Na Menamu očividně rozumějí tomu, jak sladit estetické požadavky
národnosti s ideály čisté lidskosti. Evropská kultura nemůže ani na okamžik
umlčet vědomí, že ne všechno, co na západě patří k vnější reprezentaci, je
použitelné ihned pro zástupce domorodé hnědé rasy "Sajamů" (Červených), oné
rasy, která zemi dala také jméno. Tato rasa se pyšní hrdým přídomkem "Thai",
což znamená "Svobodný", a toto jméno jim přísluší právem více než tisíciletí od
oné doby, když svrhli jho Kambodži a po staletí úspěšně odráželi nejstrašnější
invaze svých mocných soukmenovců.
Blíží se poledne. Pod výzdobou na příjezdu lze také spatřit ruský vítací nápis,
který umístil na pavilonu zdobícím přístaviště zde usedlý Kuronec, který přišel do
Siamu, aby zde zkusil štěstí. Pod parádním slunečníkem zeměpána se
shromažďují rodem siamští princové a dvořané. Mají na sobě pěkné korkové
helmy, zlatem vyšívané hedvábné uniformy a modré bederní roušky ve tvaru
kalhot, které se skládají vlastně z jediného kusu hedvábné látky "panungu",
který je omotán kolem boků. Dále mají bílé vysoké punčochy a boty s přezkami.
Velkokníže následník trůnu ve slavnostní uniformě husarů tělesné gardy
vystupuje na břeh z fantastické pirogy se 46 teatrálně vyšňořenými veslaři. Pod
malý vítězný oblouk, u kterého je očekáváno jeho císařské veličenstvo král
Čulalongkorn. Titul jeho veličenstva v plném rozsahu se dá těžko naráz vyslovit,
zní totiž: "Phra-Bad-Somdetš-Phra-Paramindr-Čulalongkorn-Phra-Tšula-Tšau-
Klao-Tšau-Ju-Hua". Tento titul si člověk lépe zapamatuje, když má před očima,
že slova nepředstavují nic jiného než souhrn titulů krále. Tak např. "Tšau"
znamená kníže, "Somdetš" mocný, "Paramindr" vynikající, "Čulalongkorn" malý
diadém, v protikladu k zemřelému králi, otci nyní vládnoucího, který měl čestné
jméno "Mahamongkut" *[čti: Mahámonghkut], to znamená velká koruna atd.
Siamský titul "Pra" *[čti: phra], božstvo nebo urozený pán, pochází ze
staroindického "Prabhu" (vládce) a odpovídá egyptskému slovu faraon. Tento
výraz se používá také při oslovování buddhistických kněží, kteří jsou na
mongolsko-tibetském severu titulováni láma. Zvyk, který platí v celém mysticky
ovlivněném orientu, vyzdvihovat oslavně vládce země jenom tímto množstvím
přídomků, aniž je veřejnosti odhaleno jeho jméno, částečně proto, že tento
panovník je příliš vznešený a svatý, aby jeho jméno mohl používat velký dav,
částečně ale také, že by se tím mohl stát předmětem nepřátelských kouzel,
předmětem záludných nástrah. Tento zvyk panuje také na Menamu. Král je
čtyřicátník středního vzrůstu, urostlé postavy a statný. Jeho vnější vzhled
neukazuje nic hrubě turanského, nemá očividně fyzicky nic společného
s mongolomalajstvím, nýbrž naopak připomíná spíš typ pravého Jihoevropana
s výjimečně příjemně znějícím hlasem a zářivými pohledy.
Jeho veličenstvo zdraví velmi potěšeno vytouženého císařského hosta a
seznamuje vznešené hosty se svou početnou rodinou. Král je rozhodně vzdáleně
podobný nešťastnému bavorskému králi Ludvíku II.
Cesta od řeky až k ústřednímu paláci "Čakra-Kri" *[Chakri. Čti: ,Čakrí - jméno
dynastie thajských králů založené Rámou I.],, je vyzdobena světlými
rohožemi z Filipín. Cesta se táhne uličkou, která je z poloviny překrytá stanovou
střechou mezi palácem a zdmi chrámu, ve které zaujali pozici statní vojáci. Na
helmách dělostřelectva se leskne pozlacení a většině jich ovšem chybí obuv.
Uniforma je bílá s modrou.
Před průvodem kráčejí ceremoniáři s hůlkami. Nad vládcem země a jejich
výsostmi je nesen podle starých zemských zvyků slunečník imponujících
rozměrů. Už v Indii jsme měli mnohokrát příležitost slyšet o těchto historických
symbolech moci, ale vlastně jsme je pořádně uviděli teprve na Jávě a nyní také
zde v Siamu, který nám odhaluje bohatost svérázných životních forem a svým
kouzlem se zmocňuje hluboce naší duše. Pokud jsem ostatně schopen soudit
podle cestopisné literatury, hrál slunečník všude, a také v severních provinciích
Indočíny, roli. Když např. v roce 1819 přistála americká expedice na pobřeží
Kočinčíny a vyčkávala povolení k další cestě do Saigonu, přijeli chudobní
polodivocí obyvatelé pobřeží několikrát, aby se seznámili s cizinci. Při této
příležitosti neučinil jejich náčelník, který se ke svým poddaným choval jako dobrý
kamarád, na cizí lodi ani krok bez svého čestného slunečníku. Dokonce i do
kajuty musel tento důležitý symbol hodnosti sestoupit s ním. Jenom náboženská
úcta k místu dovolí slunečník postrádat, tak např. v Barmě by sám nejvyšší
hodnostář, aby vykonal svoji modlitbu, nepřešel žádný chrám bez etiketou
vyžadovaného slunečníku nad svou hlavou. Tento se jeví doposud symbolicky
natolik nepostradatelný, že to je pro Západoevropana podle jeho světového
názoru na začátku dokonce obtížné, si představit vnitřní význam takového zvyku,
který se v mnoha případech může dokonce vztahovat na neživý předmět. V době
přijímání poselstva Ludvíka XIV. Pokládali dvorní hodnostáři dopisy papeže a
francouzského krále monarchovi na Menamu do zlatých košíků, stavěli je navzácná nosítka a nesli je pod mohutným čestným slunečníkem do paláce,
zatímco vojáci stáli ve špalíru a hrála hudba. Jinak nemohli zástupci kultury, která má zdaleka největší respekt před mocí duchovních a světských panovníků,
přirozeně jednat.
Před námi leží široký, dobře vydlážděný dvůr s obřími lucernami, ošklivě
zastřiženými stromy ve kbelících a se skvostným štítem hlavního paláce, ke
kterému směřuje náš průvod. Palác byl postaven teprve před nedávnem a stál
neuvěřitelné množství peněz. Se svou červenozelenou střechou připomíná
chrám, se svými schody s mramorovými mozaikami a řadami sloupů fasády
třpytícími se zlatem ukazuje daleko za Siam - do sféry pulzujícího západního
světa, západního vkusu a architektury fin de siécle (tj. konce 19. století).
Poslední zimu jsme toho viděli hodně, dokonce příliš a hodně jsme toho
obdivovali, ale nemůžu si vzpomenout, že bych někdy viděl tak pozoruhodnou a
zároveň ve svých obrysech tak harmonickou budovu. Spojení zářících kamenů a
exotických barev, mohutné výčnělky střechy, umělecký portrét krále provedený
vysoko nad portálem ve žluté stěně, bohaté bronzové ozdoby, květiny
v elegantních vázách, ze kterých stoupá libá vůně a které stojí na oknech
s průsvitnými závěsy, potom parádní schodiště zdobené po stranách květinami.
Podél schodů vedle soch slonů hnědí osobní strážci a služebníci v purpurových
rouchách. Šeherezáda by vyprávěla svému sultánovi ještě jednu kouzelnou
pohádku, kdyby uviděla ve své fantazii tento okouzlující kousek země, který se
rozprostírá pár kroků od nás pod žhnoucím nebem, tento ve svém bohatství
forem nekonečně báječný, v jemné, tajemné, nikdy neviděné nádheře zářící,
odjakživa na každého příchozího jemně působící, od světa daleko ležící svobodný
Siam!
V pozadí luxusního přijímacího sálu spatříme na půlkruhovitém pódiu zvláštní
trůn. Podlaha nádherné místnosti je vyložena barevnými mramorovými čtverci,
okny proudí zvysoka mírné světlo a masivní lustry propůjčují svými lampami
poněkud nepatřičný evropský ráz stropu, který je vyzdoben ornamenty
v orientálním stylu. Stěny jsou rozčleněny sloupy podobnými sloupům na
parádním schodišti. Pět schůdků vede k trůnu, nad kterým se zdvíhá vysoký
slunečník se sedmi zmenšujícími se baldachýny. Nad dvěma branami k obou
stranám trůnu panovníka ční hlavy slonů, které jsou srostlé nad každou bránou
podobně jako u Trimurti v brahmanské Indii. Na hlavách jsou propletené kly a
nad nimi koruna siamská. Kromě toho upoutají pozornost kandelábry neobvyklých rozměrů, které jsou podél atria, dále čestné slunečníky, starověké
královské zbraně a štíty a konečně dva obrazy z historie styků Siamu s Evropou,
nebo spíše s Francií, která tvrdohlavěji a mnohdy hruběji než ostatní národy
bušila do trůnů Siamu. O to zvláštněji člověku připadá, když spatří na stěnách
paláce Čakra Kri práci západních umělců, křiklavé zobrazení přijímání vyslanců,
kteří sázejí všechno na to, že utáhnou úžeji pás, který má spojovat úplně jinak
utvářenou vzdálenou zámořskou cizinu se zemí na Menamu.
Urozený cestující vstupují s králem a nejvýše postavenými princi do přijímacího
kabinetu, kde se má konat slavnostní udělování domácích řádů jejich výsostem.
Jejich výsost nabízí velkoknížatům světle žlutou šerpu Čarkra Kri, která je v očích
siamského lidu svatá. Čarkra Kri je řád, který se propůjčuje výlučně pánům
země, bratrům a synům krále u příležitosti narozenin, v jisté míře tedy je to řád
svatého Ondřeje indicko-buddhistických zemí. Princi Jiřímu Řeckému je předán
bílý sloní řád prvního stupně.
Když člověk bere v potaz, že Čakra neznamená nic jiného než kolo, kruh, slunce,
příležitostně ale také ohnivý disk hromovládce Indry, to jest symbol moci v boji
Íránu a Turanu o nadvládu nad jižní Asií, tak se jeví ceremonie propůjčení tohoto
důležitého orientálního řádu světového panství prvorozenému bílého cara také
z kulturně-historického hlediska jako vysoce významné. Pod slovem Čakravartin
si představí Ind, Číňan, Mongol bytost nejdokonalejší, která vystupuje v tělesné
schránce, aby vládla lidstvu. Čakravartin znamená totiž v sanskrtu toho, "který
jede koly svého vozu bez zábran přes všechny země", "světovládce". S řádovou
stuhou předává jeho výsost vznešenému hostu originální listinu, která doslova
zní: "Somdeč Fra Paramindr Maha Čulalongkorn, král severního a jižního Siamu
s přilehlými zeměmi, dekoruje ruského následníka trůnu hodností čestného rytíře
přesvatého řádu domu Čakra Kri ze Siamu. Ať tento poskytuje v budoucnosti
uspokojení velkoknížeti následníku trůnu! Ať nejvyšší síla světa vezme do
ochrany jeho císařskou výsost, ať se výsost podílí na každém požehnání!"
"Tento příkaz byl vydán na našem dvoře Čakra Kri Mahaprasad
*[Chakrimahaprasat, čti: Čakrímáháprasát - Velevýznamný palác
dynastie Čakrí]7,, v Bangkoku, v pátek 11. den nového měsíce lunárního
měsíce Bahunain, roku Kharn, druhého měsíce dekády, 10250. astronomické éry
Siamu, kteréžto datum odpovídá 20. březnu 1891 v Evropě, v 8165. den a 23.
rok mé vlády.
Starodávné gala ekvipáže s obsluhou v křiklavě rudých krojích čekají u parádního
schodiště, aby vznešené cestující převezli do pro ně zařízeného paláce Saranrom.
Jeho výsost doprovází vznešené hosty k vozu. Eskadrona hulánů v šarlatových
uniformách, tmavě modrých kalhotách s bílými praporky na silných velkých
koních australského chovu tvoří doprovod královského vozu. U paláce Saranrom
je čestná stráž. Generálmajor princ Krom Mun Damrong Ratšanufab, ministr
lidovém osvěty nebo spíše duchovních záležitostí (to znamená představený
klášterů a mnichů, center teologie a učitel lidu), který se zná s velkoknížetem
následníkem trůnu, přijímá jejich císařskou výsost u vchodu ke komnatám. Při
pohledu na statné siamské vojáky má člověk vždycky pocit uspokojení.
Přesvědčuje se zde na vlastní oči, jak je to lehké, nám Rusům příbuzným
Asiatům, vtisknout vojenského ducha, jakmile se začnou seznamovat se
západním válečnickým uměním. Vláda v Bangkoku se upisuje rozumně
instruktorům z Dánska, z Itálie - jenom ne svým přirozeným nepřátelům,
Angličanům a Francouzům. Ačkoliv v zemi je odjakživa všeobecná vojenská
povinnost, cestují důstojníci speciálně za tímto účelem po říši, aby naverbovali
mužstvo hodící se ke službě, a konečný výsledkem je doposud vynikající
materiál. Až donedávna zaujímali přední místo v řadách siamské armády
Anamité, mezí tím i křesťané z Kočinčíny. Stav armády činí 12 až 18 000 mužů:
posádka Bangkoku 3 000.
Královská flotila se rozrůstá, Siamci jsou velmi zruční ve stavbě lodí. Mají vlastní
loděnice (před léty poslali místní Číňany z Bangkoku do Bombaje, aby se tam
lépe naučili stavbě lodí). Stejně tak nechybí přání, ale chybí prostředky, aby se
doma zařídili ve všem, co se toho týká, co nejvelkolepěji. Námořníci jsou
verbováni hlavně mezi Malajci na Malace, ale také z potomků zajatých
Barmánců, a nebo přistěhovalců z Kambodže. Dokonce oby vatelé severních,
dosti hornatých a od moře vzdálených provincií země, tzv. Laosané, jdou
k námořníkům raději než obyvatelé poříčních nížin Siamu.
O lehkosti, jak lze naučit siamské vojsko disciplíně a vůbec drilu, se vyslovili už
před dvema sty lety francouzští důstojníci, šlechtici, kteří byli posláni do
Menamu, aby tam obhajovali zájmy své vlády. A tato to tenkrát považovala za
užitečné, napsat králi ze Siamu jménem slunečního krále Ludvíka XIV. "tréshaut,
trés-excellent, trés-puissant, et trés-magnanime prince, notre-trés-cher et
bon-ami, Dieu veuille augmenter votre grandeur", dnes se nepřikládá v Paříži
žádná váha přátelským vztahům se Siamem, zatímco však rozdíl mezi relativní
mocí a postavením Francie tenkrát a dnes ostře bije do očí. Ostatně tenkrát měli
ještě schopnost a potřebu být zdvořilí!
Po siestě v průběhu dne se odebírají urození hosté do parku, který přiléhá
k paláci, ve kterém stojí několik malých pagod s neobyčejně špičatými věžemi,
které se třpytí ohni svých emailovaných facet ve slunci. Na umělém kopečku
spatřujeme skupinu pavilónů, kiosků a besídek. Hned má pochodovat před jejich
výsostmi procesí královských "bílých slonů". Každý z nás (jak ostatně celý
vzdělaný západ), toho tolik slyšel o těchto vzácných zvířatech, takže se ne bez
zklamání dozvídá, že v současné době takoví v Bangkoku vůbec nejsou. Mezi
špinavě hnědými krotkými obry jsou jen tu a tam dva tři trošku světlejší, nebo
lépe řečeno ne tak tmaví, s chytrýma "červenýma" očkama a s enormně
vyvinutými choboty a kly. Leckteré jsou obzvlášť ceněny a přispívají podstatně
ke zvýšení kouzla vybraných slonů. Docházím brzy k přesvědčení, že inteligentní
Siamci našeho okolí jen neradi mluví o "bílých" zástupcích zvířecího druhu a
věrohodnost vyprávění mnohých turistů zpochybňují, turistům, kteří ujišťují, že
bílým slonům je lidem prokazována téměř božská pocta. Ale i přes to na siamské
vlajce se skví uprostřed červeného pole charakteristický obraz bílého slona. Ve
skutečnosti se takový nevyskytuje. Co si lid pod tím představuje, je bájná bytost
vyššího druhu. Z nějakého důvodu je v Indočíně a v malajských zemích (zcela
jistě také ve staré Indii a ve staré Číně) je hlavně spojeno s pojmem albína
přesvědčení o nadpřirozeném původu. Jak jsou více méně častěji nemocní, není
pro ně v očích masy tato dvojitá abnormalita nevýhodou, nýbrž předností.
Takové slabé děti jsou například často přebírány domácími knížaty na stravu a do
péče a rodiče jsou za přenechání takových zvláštních bytostí s bledým obličejem
bohatě odškodňováni.
Bílí sloni jsou v orientu od pradávna velmi uctíváni. Dá se proto uvést nekonečné
množství příkladů. Afrasiab, polomytický panovník Samarkandu, který v íránské
hrdinské písni vedl známé vojsko Turanovo do Íránu, měl mezi svými spojenci
také chána z hranic Číny, který jel na bílém válečném slonovi. Budha - Buddha si
sedl tajemně na klín Maie *[královna Mája, matka Buddhy], zahalen do
perlově zbarveného mraku, ve kterém k ní už ve své podstatě svatý bílý slon
připlouval z nebe. Na letních slavnostech lámaistů na Sibiři na počest jejich
Mesiáše (Maidary, což znamená v sanskrtu Maitrin, Maitreya *[čti: Majtréja -
Buddha budoucnosti], přítel, to znamená Budha) vozí pohanští domorodci na
voze hrubě vyřezanou postavu takového zvířete. Poslední "dšina" (vítěz nad
hříchy) je zobrazován u Dšainů v Indii jako bílý slon.
V roce 1342 prosil následník trůnu ze Ziampy (Kočinčína) Annama o pomoc proti
rebelům a poslal tam jako dar bílého slona a bílého koně. Když se Číňané na
začátku 15. století zmocnili Kočinčíny, uvalili na ni těžké jho a dělali všechno
možné, aby všechny tam existující instituce a lidové zvyky vymítili. Noví vládci
měli naspěch, aby zemi vyplundrovali a vykořistili její přirozená bohatství.
K věcem, které je utiskovatele nejvíc přitahovaly, patřily tzv. bílí sloni, na jejichž
lov do lesních a horských houštin byli vyhnány s železnou přísností tisíce
Annamitů. Dva takoví albíni se dostali do Evropy. První je "elephas albus"
básníka Horatia za císaře Augusta, kterým se Řím dychtící po hrách snažil
rozveselit všemi možnými zámořskými přírodními divy. Druhého bílého slonauvedli v roce 1633 Holanďané. Přibližně ve stejnou dobu bylo velkomogulovi
takové zvíře přivezeno z jihovýchodní Asie.
Když v 7. století císař Heraklius vedl války s Peršany, vlastnil Chosroes na druhé
straně Tigridu mezi nesčetnými poklady také slony "bílé jako sníh". Na takovém
zvířeti porazil nejslavnější sultán 11. století Mahmud z Ghazni turkické nomádské
kmeny mezi Aralským jezerem a Amudarjou.
Velký buddhistický učenec Buddhaghoša cestoval jak známo z asijské pevniny na
Cejlon, aby se tam seznámil s literaturou Pali. Na zpáteční cestě byl na domácím
pobřeží vítán Barmány, Tibeťany, Siamci, Annamity, přičemž svým souvěrcům
předal vysoce cenné rukopisné památky z ostrova Cejlonu. Ihned dali tyto
památky pod světlý, zlatem a purpurem vyzdobený baldachýn a vyzdvihli je pak
na hřbet bílého slona. Aby mohli vlastnit takováto zvířata, vedli Barma a Siam
vícekrát proti sobě nelítostné boje.
V této chvíli nečeká na nás žádné rozvití pohádkové krásy, pouze se bude před
našima očima odvíjet vysoce zajímavé divadlo.
Jejich výsosti vystupují na dlouhou zahradní terasu, která se přimyká ke
květinovým záhonům a skleníkům parku. Za něj se táhne kanál a chudobná
ulice, po které se pomalu pohybuje za zvuku disharmonické hudby domorodců
podivný slavnostní průvod. V předu kráčejí otroci, nebo lépe váleční zajatci a
zločinci, jejichž úkolem je pozorně obsluhovat slony. Nesou drahocenné dary a
nádobí, které pravděpodobně pocházejí z obětí věřících buddhistů. Potom
následují čtyři pestře vyzdobená bílá obrovská zvířata. Když člověk namáhá oči a
především fantazii, může si na nich všimnout, přinejmenším na ramenech a
uších, něčeho takového jako bledosti kůže. Celkem vzato jsou to právě sloni
stejní jako jiní sloni. Odpor vzdělaných Siamců pouštět se do hovoru na téma
uctívání těchto zvířat je plně pochopitelný.
Na obou stranách, jak před tak za zvířaty, kráčejí královští osobní strážci s luky a
kopími. Královský orchestr rozmístěný v parku hraje jednu skladbu za druhou,
zatímco my pozorujeme vybrané obrazy z historie Siamu. Báječně podivné při
tom člověku připadá, jak různé operní melodie a valčíky pronikají do
starověkého, dodnes ještě dekorativního rituálního života země, při čemž také
zaznívají mušle a hlučí tamtamy. Kdysi musely být takové průvody ve výpravě a
rozměrech ještě velkolepější. V osobní stráži panovníka ze Siamu bylo např.
v dřívějších dobách na 600 podivně ozbrojených japonských bojovníků, jejichž
statečnost byla všude ve východní Asii vysoce vážená.
Když se člověk seznámí s událostmi z poměrně nepříliš vzdálené minulosti země,
narazí na celou řadu úplně neočekávaných skutečností, které s překvapující
výmluvností svědčí o tom, jak málo rasových předsudků má chápavý buddhistický lid na Menamu. Když někteří Portugalci, kteří byli mimo zákon,
v polovině 16. století začali pronikat na pobřeží Atčinu a hrozilo, že přeruší
obchodní a přátelské vztahy Sumatry k Siamu, povolal tehdejší král do své
služby janičáře, mohamedány, které to zaválo náhodně v důsledku ztroskotání
lodi z Egypta na siamské pobřeží. Na ně přenesl za těžké peníze úkol zamést
s evropskými piráty. Vojáci z Turecka byli tenkrát pro svou zdatnost a válečnické
umění vysoce ceněni. Turci slibovali pomoc a přichystali se k válečnému tažení.
Na širém moři mezi některými ostrovy upadli do léčky, bylo jich asi 300 a téměř
všichni zahynuli.
Ve slavnostním průvodu, který se pohybuje před námi, je obzvlášť nápadný
jeden válečný slon s kly obrovské velikosti. Má na sobě drahocennou čabraku.
Nad "hovdou" (sedlem a sedátkem) je upevněný baldachýn a na něm jsou
prapory, ocasy z jaků a různé blyštící se zbraně. Na zvířeti těsně u ocasu sedí
vůdce zvířete s dlouhou špičatou hákovitou tyčí. Před ním muž v helmě mává
pavími pery, jak napodobuje polního vojevůdce v bitvě. Ve vzdáleném Siamu zdá
se znají i tu hodnost, kterou na klasickém Západě vykonával "elefantarch"
(Magister elephantorum). Kolik bitev vyhráli jenom pouzí sloni! Jakou roli
v životě asijských národu hrály celé oddíly těchto obřích zvířat. Na Západě byli ve
starověku tito obři před bojem opájeni kořeněným vínem, v íránském orientu jim
dávali k tomuto účelu nakvašenou šťávu z cukrové třtiny a rýže, kterou
doplňovali ještě laudánem a myrhou, na Cejlonu opájeli slony opiem. V táboře
velkomogula je krmili masem, aby zdivočeli. Člověk si může lehce představit,
jak strašlivě zuřící sloni řádili. Ten, který teď pochoduje před očima jejich výsostí,
imponuje už jenom majestátem svého postavení. Když ho člověk pozoruje,
pochopí Alexandra Velikého, který po vyhrané bitvě obětoval nebi ukořistěné
válečné titány. Dobyvatel nařídil, aby obrovského čtyřnožce vyzdobili zlatem a
stříbrem a na kly mu dali kruh s nápisem "Syn Diův obětuje tohoto slona Slunci".
Z analogických pohnutek zobrazovali na helénistických mincích slony, kteří měli
v chobotu pochodeň, slony, kteří drtili hady a podobně.
Urození cestující sestupují z terasy, aby si blíže prohlédli siamské bojové obry a
vydávají se potom na trávník, na kterém jsou rozestavěné židle, kde nás trochu
chtějí seznámit s charakterem mnohých národních jídel a lidových zábav.
Zápasníci (Siamci a Malajci) vstupují do arény. Před tím, než se jeden druhého
dotknou, vedou ruce pobožně a k čelu a sklánějí se před urozenými hosty.
Průběh zápasu je úplně stejný, jak ve zbývajícím Orientu. Mezi stromy parku
vyjíždějí na malých a temperamentních koních originální jezdci ve středověkém
kroji. Postavy jsou jako vzaty z polofantastických zemských kronik, z kronik oné
doby, kdy Indočína zmítala rozpory a bratrovražednými válkami. Rytíři mají
kroužkové pancíře a za pasem jatagany. Tito bojovníci, jakoby z říše bájí, se
objevují zde v aréně, aby nám předvedli středověký boj s kopími. Ve starých
časech zabil tímto způsobem jeden z knížat Siamu pokořitele Barmy, načež
vojsko tohoto pokořitele dalo v děsu na útěk.
Někteří mezi siamskými rytíři drží v tomto improvizovaném turnaji v ruce malé,
tygří kůží potažené dřevěné štíty. Koně jsou nádherně ozdobeni ozdobami
z drahých kovů a z hedvábí. Ušlechtilá zvířata ze severních a laoských provincií
jsou proslaveni svou krásou a rychlostí, nikdy nemají postroje. Tři exempláře
těchto koní byly poslány zemřelým králem pařížské "societé d acclimatation".
Hned po turnaji oživují dráhu obratní hráči s míčem, svého druhu umělci, kteří
tento sport v Barmě a Siamu dovedli k nejvyššímu stupni dokonalosti. Jejich
míče jsou spletené z rákosu a lehké jako peříčka. Vržené nohou do vzduchu
nemohou se tyto míče dotknout země tak dlouho, dokud stačí šikovnost
spoluhráčů. Hráči nesmějí míč v žádném případě chytit rukou a házet dál, takže
umějí s úžasnou zručností a s žertovnými grimasami nastavovat hned loket, hned
rameno, hned temeno, hned čelo, hned patu a záda. Stále znovu vyhazují balón
do vzduchu a běhají za vylétajícím a padajícím balónem, přičemž se jeden před
druhým vyznamenává ladností pohybů. V oblecích ze světlého hedvábí, těsně
přiléhajících, s malými čelenkami, vypadají siamští sportovci velmi působivě.
Jejich výsosti opouštějí park a kráčejí pod klenbami bambusových alejí zpět do
svých komnat. Už se docela setmělo. Sošky importované z Evropy, které jsou
podél cest vedoucích k východu z parku, šíří kolem sebe bílou záři. Už zmiňovaná
vojenská kapela, všechno praví Siamci, nás doprovází rozkošnými melodiemi,
harmonickými zvuky, které nesou naši fantazii do vzdáleného domova, daleko od
tohoto světa, který nás obklopuje se svými exotickými kouzly. Dýcháme plni
rozkoše a nemůžeme se dostatečně nadechnout po dusivém vedru dne toho
vonného večerního vzduchu a oživujícího chladu.
Včera byla galahostina v paláci Čakra-Kri, přičemž král připíjel na zdraví jeho
výsosti caru a jeho výsosti císařovně. Jeho císařská výsost velkokníže následník
trůnu odpovídal přípitky hostiteli a královně ze Siamu. U tabule byli téměř bez
výjimky jen nejbližší příbuzní krále, kteří nás okouzlovali, jako například mladý
princ Svasti, hloubkou svého vzdělání a svou jemností.
Evropa je očividně v duchovně nepodmanila, nýbrž měla jen plodný vliv na
ušlechtilý charakter členů domácí královské rodiny. A to také není divu! Již otec
jeho výsosti krále Čulalongkorna byl právem považován za významného muže.
V raném dětství vyloučen z následnictví, věnoval se mnišskému životu a
dopracoval se hluboké učenosti. Studoval kromě jazyka pali, který svatý pro jižní
buddhisty a kromě sanskrtu hlavní indonéská nářečí. Při styku s
anglickými námořními důstojníky se seznámil slušně s angličtinou a při styku s
katolickými misionáři s latinou. Koruna mu připadla teprve na sklonku jeho
života. Bezprostředně po příchodu z kláštera, plný odvahy a humánních citů,
podnikal reformy. Poznal nutnost přijetí nejdůležitějších materiálních forem
západní civilizace a získal brzy jméno jako pilný podporovatel vědy a lidového
vzdělání. Leverrier, ředitel pařížské hvězdárny, prohlásil před celým vzdělaným
světem, že tento siamský panovník zemřev v roce 1868 příliš brzy, protože se
vydal do regionu zasažených horečkou na poloostrově Malakka, aby přispěl
k úspěchu francouzské astronomické expedice, která pozorovala zatmění slunce.
Postarší monarcha nebyl zvyklý na tamější klima a podlehl útrapám. Jak by se
radoval, kdyby uviděl úspěchy svého potomstva a kdyby se mohl dívat, jak celá
země nastoupila dráhu pozvolného normálního pokroku.
Hala, ve které král hostí svého vznešeného hosta, je ještě nádhernější, než
všechno ostatní v Čakra Kri. Jenom jedna okolnost unavuje oko a zmenšuje
radostnou náladu zcela proti vůli: všude vládne červená barva. Zdi a strop působí
velmi zádumčivě, pro Evropana je to na delší dobu docela nesnesitelné.
V sálech, které tvoří klenotnici jeho výsosti a uchovávají mimo jiné nejvybranější
čínský a japonský porcelán, zachytí večer náš pohled královnu Savangwadhana.
Vznešená paní má nádhernou postavu a mladistvý vzhled, i když je jí už 28 let a
ženy v tropech obvykle stárnou velmi brzy. S řádovou stuhou a hvězdami,
bohatě zdobená diamanty, v brokátovém rouchu a v "panungu", na nohách bílé
punčochy a boty s přezkami, vyšla královna Savangwadhana z vnitřních komnat,
aby pozdravila vznešené hosty a dovolila dokonce doprovodu velkoknížete
následníka trůnu laskavě, aby se jí představil.
Zcela nepodobně většině orientálních národů neznají Siamci odloučenost
krásného pohlaví v přísném slova smyslu.
Na dnešek je stanovena prohlídka pamětihodností Bangkoku. Při horku, které teď
panuje, není požitek během výletu tak velký. Prohlídka hlavního a rezidenčního
města začíná královskými pagodami: právě buddhismus hraje rozhodující roli
v životě země. Dá se bez přehánění říct, že na něm spočívá všechno humánní a
dobré v lidu. Rozhled Siamců, přejícnost vůči cizincům, náboženská a sociální
tolerance vůči nim: všechny tyto vlastnosti získali Siamci za panování
Šakyamuniho učení *[ Šakjamuni - kmen, kterému panoval otec Buddhy
Gauthamy Sidhárty],. Avšak je podivné, že občas byli katoličtí misionáři
spontánně pronásledováni. V čem to mohlo spočívat? Koncem 16. století byl
např. popraven dominikán dominikán Fonseca, který byl přivezen jako zajatec
z Kambodže. To však nezabránilo brzy po té mnoha křesťanům vyhnaným
z Japonska, aby hledali útočiště všude v Zadní Indii. Dodnes žijí na Menamu
potomci těchto lidí.
Když cestoval z Paříže do Kočinčíny, poznal biskup Mgf. de Berythe, který je
světu známý pod jménem Pierre de la Motte Lambert, poznal jak velmi mohlo
působit bývalé hlavní město Ayodhya na královskou říši Annam. Dorazil sem roku
1662, po té co urazil se svými misionáři při 25 měsíčním pěším putování
nebezpečnou cestu ze Surate do Bengálského zálivu a z Tenasserimu k řece
Menam. Kdyby mezi domorodci tenkrát býval panoval slepý fanatismus, nebylo
by bývalo jejich hlavní město vybráno k tomu, aby se stalo východiskem
osvíceného vlivu západu na sousední pohanské země.
Buddhisté prokazovali cizímu hodnostáři jako duchovní osobě všechny známky
nejhlubšího uctívání. Jen Portugalci, kteří se Siamem obchodovali, obzvlášť
pochopitelně jejich mniši, podezřívali příchozího jako politického nepřítele:
nechtěli na Dálném východě o podpoře soudruhů ve víře s širokým humánním
světovým názorem nic vědět. Naštěstí pro ubohého biskupa se ho zastali
Indočíňané a Holanďané, jinak by se ho Portugalci násilně zmocnili a převezli by
ho do Goy. Když po 17 letech práce udolán neustálým cestováním sem a tam
mezi anamitskými obcemi na Menamu zemřel, shromáždili se všichni přítomní
Evropané (protestanti i katolíci), Arméni a japonští emigranti i nepokřtění
nájemní vojáci z osobní stráže krále na pohřbu tak vysoce ctěného kazatele.
Kdyby indočínští vladaři neměli tak velkou toleranci vůči křesťanství, víře a
humanitě, nepřijímali by biskupy ze Západu, ve kterých ctili vyslance papeže, na
slavnostních audiencích, jak se tomu stalo např. v roce 1675 v Siamu. Siamský
král nařídil dokonce s plnou vážností svým duchovním, aby vyučovali Jezuity ve
své mateřštině a co nejrozsáhleji je seznámili s palijskou literaturou. Každopádně
se nabízela možnost přijít do těsného styku s tímto světem pohanství v celé
plnosti různých životních forem a získat navždy přesvědčení, že a proč
náboženství Šakyamunijů zapustilo tak trvalé kořeny v orientální lidové mysli.
Buddhističtí mniši jihozápadní Indočíny nemohou být z převážné části v žádném
případě počítáni kategoricky k lenochům a příživníkům společnosti, jak se tvrdí
mnoha turistům. Buddhističtí duchovní se starají o zahrady a pole, léčí nemocné,
vychovávají děti, pomáhají chudým, takže je lid oprávněně miluje a ctí.
Před námi leží Wat Pra Keo *[čti: Vat Phra Kéo - Chrám Smaragdového Buddhy],. "Wa" -Wat se nazývají velké chrámy, kláštery. Okolo komnat paláce
Čakra Kri se zdvíhá za zvláštními hradbami celá skupina modliteben krále
samotného. Všechno na nich, z venku i ze vnitř, je velmi zvláštní. Především
upoutají střechy chrámů a kaplí z glazovaných cihel, které se třpytí ve slunci ve
všech barvách duhy. Pak ale působí pohled na kamenné a kovové sochy, které
jsou postavené na vydlážděných nádvořích, velmi podivně.
Již při vstupu do oblasti pagod upoutají naši pozornost dvě obrovské obludy
s kyji v ruce. Na střechách před námi se blýskají zlaté cihly. Architektonický styl
kosmopolitního charakteru (směsice Indie, Evropy a Číny!), nehybné figury okolo
chrámu se ukáží při bližším pohledu z části jako zvířata a navrch ještě velmi
prozaická, jako např. krávy, které jsou tak uctívány v brahmanském světě,
částečně ale jako nějací Evropané v italském uměleckém provedení, např.
generálové, admirálové, námořníci, obyčejní gentlemani a dámy. Jaký účel zde
plní tyto socha a jak dalece jsou zde na místě, o tom mně nedokázal nikdo
informovat. Zcela nepravděpodobné se jeví vysvětlení mnohých turistů, že
uvedené sochy mají za úkol v nejširším smyslu slova zobrazovat taková
individua, která naslouchají učení Buddhovu. Spíše jsou určena pro nějaké
plánované muzeum.
S ohromením člověk přestupuje práh centrálního chrámu. Dveře lakované a
dveře z ebenového dřeva vykládané perletí, pestré skleněné útvary, čestné
deštníky, obrazy bohů, obětní oltáře, vázy a nejrůznější milodary (od živých
květin až po umělé voskové květiny, od rýže až ke svícím, drahokamům a
tkaninám). Dále lampy, lustry, masivní hodiny, zlaté stromy, vyleštěná podlaha.
Jaké spojení pohádkové nádhery s nejmodernějšími potřebami.
Vysoko nad oltářem se skrývá ve stínu jedna z nejsvatějších siamských
ztělesnění "božského učitele". Materiál na něj byl podle pověsti předán umělci
vládcem nebes Indrou. Jeden loket vysoká socha je z jednoho kusu. Smaragdový
(přesněji jaspisový) *[ve skutečnosti je tato socha Buddhy vyřezána ze
zeleného jadeitu], Šakyamuni je znalci ceněn alespoň na 700 000 až 1 000
000 marek. Na čele má korunu ze safírů a opálů. Takovými soškami je Orient
proslavený už od pradávna. Jako pandan této sošky z Bangkoku se dá uvést
soška z Nankingu, která byla přivezena před 1 500 lety jedním poselstvem do
Číny z Cejlonu.
Vznešení cestující pokračují ve své prohlídce královských svatyní v Siamu a
zastavují se občas před těmi nejpozoruhodnějšími detaily stylu a ornamentu.
Podivný zobákový tvar a vzor střech, elegantní vypracování "pratšedi" *[pra
chedi čti: phra čedý, typ pagody], které se mají podobat staroindickým "stupám" a "dagobám" (pomníkům zřízeným na počest náboženského
zakladatele nad jeho relikviemi). Mozaiky ze zlata na skle, ošklivé figury
fantastických zvířat a hrozivých obrů, které stojí stráž u některých chrámů,
stříbrem vyšívané koberce na zemi uvnitř jednoho chrámu, který je svou
výzdobou nanejvýš malebný, s blankytně modrými stěnami, které se třpytí.
Potom zase matné fresky v hloubce kupole, malby z Ramajány a
z buddhistických legend pod klenbami galerií, které obklopují tento a jiné chrámy
- všechny možné rarity upoutávají postupně pozornost pozorovatele. Tu člověk
vidí skříně s knihami svatého "zákona", který je podivně nazýván Siamci "namo",
neboť také Mongolové a Burjati ho nazývají "nom". Existuje mezi tímto
označením a starořeckým "nomos" nějaká souvislost? Na jedné docela bujné
nástěnné malbě jsou vidět opice, jak staví z kamení z eposu známý most do
Lanky. Kameny jim předávají ryby. Těsně vedle je obraz podsaditého silného
Holanďana v kroji ze 17. století s dalekohledem v ruce! A to není namalováno ve
stylu brahmanského chrámu, nýbrž ve stylu chrámu brahmanismu naprosto
protikladném.
Opouštíme pustý Wat Pra Keo, ve kterém jsme nepotkali jediného duchovního.
Tiše se chvějí za námi, jako tóny jemných zvonků, listy z bronzu, které zdobí
vnější stranu pagody.
Jejich výsosti navštěvují potom některé trůnní sály paláce Čakra Kri. A také
klenoty krále, které jsme si mohli včera po slavnostním obědě prohlédnout jen
velmi zběžně. Klenotnice jeho výsosti má údajně cenu asi 20 až 30 000 000
marek. Pyramidovitě jsou naskládané a umělecky naaranžované, svítí a září ve
všech barvách duhy, v odlesku vitrín věnce, prsteny, řetězy, náramky a nádoby
poseté drahokamy. Většina těchto drahocenností pochází z domácích uměleckých
dílen a zaslouží si opravdu velkou úctu. Diamanty jsou z větší části importované:
z Jávy a Bornea, ale také od pařížských klenotníků.
Z centrálního královského paláce jedeme v ekvipážích do tzv. muzea. Cesta je
výrazně delší než cesta do Saranromu a málo zajímavá. Kromě kolosálních
chrámových staveb a zubatých, rezidenci krále obklopujících hradem, nenabízí
Bangkok mnoho vynikajících stavebních děl. Novější státní budovy nepřipadají
v úvahu, téměř všechno ostatní přestavují jednoposchoďové cihlové stavby či
chaty z hlíny.Když se jede širokými ulicemi, které lemují chodníky ze žuly, nebo veřejnými
místy vlastního královského města, mísí se velmi groteskně vrzání mnohých
vozů, do kterých jsou zapřažení osli, se zvuky trumpety koňské dráhy, která byla
postavena teprve nedávno. Přicházíme k opuštěným obytným místnostem "Druhého krále", tj. nejbližšího příbuzného, "pravé ruky" skutečného panovníka.
Tento úřad, také v Kambodži známý ještě až do nedávné doby, je dnes zrušen.
Vzdělaní Siamci z našeho okolí odpovídají na otázku, proč by měl tento místokrál
být potřebný stejně neradi, jako na zvědavé poznámky, které se týkají bílých
slonů. Jako poslední užíval čestné jméno strýc stávajícího krále, který zároveň,
v době, kdy byl král neplnoletý, byl jeho poručníkem. Byl také velitelem flotily a
vrchním velitelem vojska. Zemřelý měl sběratelskou vášeň, které holdoval z části
v archeologickém, ale i v přírodovědném směru. Po jeho smrti proměnili budovu,
ve které se nacházely sbírky, v tzv. kunstkameru Bangkoku, ve které předměty
ležely bez ladu a skladu a ve které nyní začíná panovat pořádek a systém. Vůbec
nejcennější část, národně-etnografická sbírka, je zatím umístěna v malém
opuštěném chrámu. Na první pohled se zde člověk cítí jako ve Wat Pra Keo: totéž
spojení všech možných barev, totéž bohatství drahých kovů, krystalů a drahých
kamenů, věci ze slonoviny a porcelánu. Nejcennější "howdy", celá řada
vybraných obřích klů, domácí hudební nástroje, stromečky se zlatými kmeny a
větvičkami a listy z postříbřeného plechu, které darovaly sousední malé vazalské
státy. Slunečníky nejrůznějších barev, mezi nimi takové s pěti baldachýny na
dlouhých tyčích, na rozdíl od těch, které jsou vysoké sedm poschodí a které mohl
používat jenom samotný vrchní král. Dále nosítka vyzdobená uměleckými
inkrustacemi - všechno toto zaujímá poměrně malou místnost, jejíž stěny jsou
vyzdobeny malbami z brahmanské mytologie - ve zdech buddhistického chrámu!
Tento jev je možné vysvětlit tím, že není trpělivějšího náboženství než
Šakyamuni. Buddhismus je vždy ochoten přijímat do svého kultu všechny jiné
možné formy a dokonce rity, pokud neomezují hlavní myšlenku: Ideu o "božském učiteli" a cestách k sebezdokonalení v souvislosti s připomenutími
mistra sdělovat toto učení všem živým bytostem, protože následováním učení se
mohou s konečnou platností osvobodit od utrpení při převtělování.
Brahmani hrají v Siamu kupodivu určitou roli. Pohlíží se na ně jako na
přivandrovalce ze Západu a žijí mezi lidem s jinou vírou plně izolováni, aniž by
přestali být považováni za rozené kněze. V určité dny pro službu při světských a
církevních svátcích, např. při posvěcování zemědělských nástrojů nebo při vstupu
prince do mladistvého věku atd., nepovolává zbožný buddhistický dvůr
z Bangkoku buddhistické kněze, nýbrž právě uctívače Šivy a Višňua - Višnua ,
Višny ?, obdarovává je za jejich podíl na modlitbách a obětech a zdá se, že je
považuje za nepostradatelné. Jak lze vysvětlit tento vnitřní rozpor? V muzeu se
nachází bronzový Šiva, který krásou svého provedení uvádí v úžas. Podle něho
byl proveden odlitek pro Berlín. Britské muzeum v Londýně nabízelo siamské
vládě za originál bezvýsledně 200 000 marek. V antickém královském rouchu
s mitrou na hlavě stojí zde vznešený indický bůh, ruce zdvižené k modlitbě. Ty
jsou vykládané perletí a všechny prsty včetně prstů na nohou jsou zdobeny
malými prsteny. Okolo těla se vinou tři hadi s pěti hlavami. Jeho obličej vyzařuje
harmonii. A kolik takových nádherných soch asi skrývá ve své divočině ještě
archeology neobjevený pohanský orient!
Po prohlídce hlavní klenotnice "Druhého krále" se vydávají jejich výsosti
k přírodovědnému oddělení sbírky, které se nachází vedle. Zde je vidět mnoho
vycpaných zvířat a vynikající vzorky olověné a měděné rudy, ale také
nebroušené místní safíry a rubíny, které jsou těženy Siamci ve velkém množství
a za směšnou cenu nabízeny Číňanům podle váhy.
Když člověk opouští kunstkameru v Bangkoku, všimne si při výjezdu obrovských
těžkých královských vozů ve vysoké otevřené kůlně. Tyto se dnes už nepoužívají,
nebo na nejvýš při příležitosti slavnostních spalování mrtvol, kdy je mumie krále
předána před vším lidem ohni.
Zdroj: Antonín Krejčíř |