Home > Zájezdy Barma > TOP Barma > Historie - Junta (1962-1988) > Historie - Junta (1988-2010)

Barma (Myanmar) - Historie
Junta (1962-1988)

Období vlády Revoluční rady (1962-1974)

Vnitropolitická situace

Vojenský převrat proběhl rychle a nevyvolal rozsáhlejší protesty ze strany obyvatelstva.
Po vojenském převratu se vlády v Barmě ujala Revoluční rada, složená z armádních velitelů. Revoluční rada zrušila platnost ústavy, rozpustila svazový parlament i vládu a nejvyšší zákonodárnou i výkonnou moc převzala do svých rukou. Byl zrušen úřad premiéra i prezidenta a do čela země se postavil předseda Revoluční rady Nei Win. Oficiálně zemi spravovala rada ministrů, ve které měli většinové zastoupení členové Revoluční rady. Revoluční správa zrušila systém federativních svazových států a pozměnila i celý aparát státní správy. Státní správu zajišťovaly bezpečnostní a správní rady, ve kterých zasedali také vojáci. Svůj politický program Revoluční rada uvedla v obecně formulované deklaraci Barmská cesta k socialismu. Politický program Rady byl pojat značně eklekticky a prolínal v sobě prvky reformního marxismu i tradičního buddhismu.
V celé zemi byla zavedena cenzura. Zpočátku měla Revoluční rada zájem o spolupráci s legální politickou opozicí a jednala se zástupci Stabilní Ligy, Svazové strany i Fronty národní jednoty. Opoziční strany ale nabízenou spolupráci odmítly a Revoluční rada tak v dubnu 1962 založila vlastní Stranu barmského socialistického programu.
Revoluční rada se pokusila ukončit občanskou válku dohodou s protivládními silami a začala s představiteli ozbrojených organizací etnických menšin i s komunisty jednat. Rozhovory byly zahájeny v dubnu 1963, ale nepřinesly žádný výsledek a občanská válka tak byla opět obnovena. Komunistická strana Barmy zahájila s podporou čínských komunistů nové bojové operace, ale utrpěla těžké ztráty a byla donucena začít ustupovat k severovýchodním hranicím Barmy, kde v protivládním odporu pokračovala. Zhoršily se i vztahy mezi Revoluční radou a legální polickou opozicí, která vojenský režim otevřeně kritizovala. Ke kritice Revoluční rady se přidávali také mnozí studenti univerzit. Revoluční rada reagovala rozsáhlým zatýkáním studentů, opozičních politiků, novinářů i spisovatelů. V březnu 1964 byla zakázána činnost všech politických stran a jedinou povolenou politickou silou se stala Strana barmského socialistického programu. Změnil se i vztah mezi sanghou a vedením státu. Revoluční rada se zasadila o omezení tradičního vlivu buddhistických autorit a zrušila zákon ustavující buddhismus státním náboženstvím.
Revoluční rada zvýšila státní investice na rozvoj území etnických menšin, ale zároveň s tím také posilovala nad těmito oblastmi svou kontrolu a upevňovala tak centralizovanou státní správu. Od září 1971 zasedala vládní komise, která měla za úkol připravit návrh nového ústavního zákona. Výsledný ústavní návrh byl schválen většinou hlasů v lidovém referendu v prosinci 1973. Roku 1972 došlo ke změnám ve vládním kabinetu. Několik armádních velitelů ukončilo svou aktivní službu v armádě a vstoupilo do nově ustavené vlády, ve které zasedalo také několik civilistů. Premiérem této vlády se stal Nei Win. Soudní moc v zemi představovaly od roku 1972 nově zřízené lidové soudy, v nichž působili také soudci z lidu.

Hospodářská situace

Revoluční rada zastavila zahraniční investice v Barmě a zahájila celoplošné znárodňování zahraničních společností. Do vlastnictví státu tak přešel ropný průmysl, energetika, těžba kovových rud a dřeva, bankovnictví a export barmských surovin. Po znárodnění zahraničního kapitálu následovalo vyvlastňování majetku středních a velkých domácích podnikatelů. Stát tak nakonec vlastnil většinu průmyslové produkce a obchodu. V soukromém vlastnictví zůstala pouze malovýroba, ve které byla zaměstnána většina barmských dělníků. Revoluční rada určovala výši cen i výrobních nákladů a vyhradila si monopol na export rýže.
Revoluční rada také zřídila řadu zemědělských družstev, ale o plošnou kolektivizaci venkova neusilovala. Státní investice do mechanizace a modernizace zemědělství neměly velký úspěch a nadále převažovala drobná soukromá hospodářství obdělávaná tradičním způsobem. Bylo zrušeno vybírání pachtovného. V druhé polovině šedesátých let Revoluční rada připravila dlouhodobý hospodářský plán, který ale nedokázala splnit.
Revoluční rada sledovala vyvlastňováním zejména posílení ekonomické soběstačnosti země a odstranění její závislosti na zahraničních investicích. Hospodářské poměry v zemi se však začaly zhoršovat, klesala životní úroveň obyvatelstva a v zemi se zvyšovaly ceny zboží. Znárodněním zahraničního kapitálu se zpřetrhaly letité vazby mezi barmským a světovým hospodářstvím. Znatelně poklesl objem vyváženého a posléze i dováženého zboží. Neuvážená nařízení a opatření Revoluční rady zbytečně bránila rozvoji hospodářství a omezovala iniciativu domácího obyvatelstva. Do vedení podniků byli dosazeni vojenští důstojníci, kterým chyběly potřebné zkušenosti a zestátněné podniky tak nedosahovaly takových výsledků a výrobních kapacit jako před znárodněním. Průmyslová výroba klesala a řada továren tak byla uzavřena a donucena propouštět, čímž se zvyšovala nezaměstnanost. Revoluční radě se nepodařilo vyřešit ani problém drobných rolníků, kteří vlastnili nedostatečné množství půdy. Narůstaly výdaje na státní správu i armádu.
Na druhou stranu Revoluční rada podporovala rozvoj školství a zdravotnictví. Za její vlády se v Barmě prodloužila průměrná délka života, snížila kojenecká úmrtnost a vzrostla gramotnost. Revoluční rada také usilovala o zlepšení podmínek zaměstnanců a zavedla pevnou pracovní dobu, placenou dovolenou a minimální mzdu.

Zahraniční vztahy

V zahraniční politice pokračovala Revoluční rada v kurzu pozitivní neutrality. Ve snaze omezit šíření zahraničního kulturního vlivu, pozastavila činnost amerických a evropských misijních a nadačních organizací i tiskových agentur. Nicméně hospodářské a obchodní styky se Spojenými státy, státy západní Evropy i socialistickými zeměmi se dále rozšiřovaly. V první polovině sedmdesátých let se hlavním obchodním partnerem Barmy stalo Japonsko.
V důsledku války ve Vietnamu a dalších konfliktů v Asii nechtěla Revoluční rada poskytnout cizí velmoci záminku k intervenci a v zahraniční politice Barmy tak převážila pasivita a sklon k izolaci.

Období nové ústavy (1974-1988)

Vnitropolitická situace

Nová ústava nabyla platnosti 4. ledna 1974. Dle této ústavy byla země nově přejmenována na Socialistickou republiku Barmský svaz. Ústava potvrdila existenci jen jediné politické strany v zemi - vládní Strany barmského socialistického programu. Území Barmy bylo administrativně rozděleno do čtrnácti správních celků - sedmi oblastí a sedmi států. Území vlastní Barmy bylo rozčleněno na sedm oblastí a na území hlavních etnických menšin vzniklo sedm států (Kačjinský, Šanský, Karenský, Čjinský, Kajaský, Rakhinský a Monský).
V oblastech i státech byl zaveden obdobný správní aparát plně podřízený vládě Barmského svazu. V přímých a tajných volbách jednou za čtyři roky se volilo jednokomorové Lidové shromáždění, které představovalo nejvyšší zákonodárnou moc v zemi. Lidové shromáždění pak z řad svých poslanců volilo Statní radu a Radu ministrů. V době, kdy se nekonalo zasedání Lidového shromáždění, přebírala zákonodárnou moc Státní rada, v jejímž čele stál prezident s výhradně reprezentační funkcí. Nejvyšší výkonnou moc v zemi pak zastupovala Rada ministrů. Samotné správní celky spravovaly přímo lidové rady. Ústava nově garantovala rovné, tajné a pasivní volební právo pro všechny občany starší 18 let. Výjimku tvořili členové náboženských řádů, kteří volební právo nedostali.
V únoru 1974 se konaly první volby do Lidového shromáždění a správních orgánů. Po těchto volbách Revoluční rada svou činnost ukončila a část jejích členů přešla na vedoucí pozice v novém státním aparátu. Prezidentem Barmy se stal Nei Win.
Výsledky referenda i následujících voleb byly sporné. Volby byly provázeny restrikcemi, zastrašováním obyvatel i úpravou odevzdaných volebních hlasů. Do Lidového shromáždění pak mohli být zvoleni pouze kandidáti Strany barmského socialistického programu. Nicméně prostřednictvím voleb se vláda v zemi dostala do rukou nově "zvolených" zástupců. Snížil se počet osob, které zastávaly místa ve státní správě a zároveň aktivně sloužily v armádě, ale úzké armádní velení svůj vliv neztratilo. I po volbách zůstali v čele státu představitelé s vojenskou minulostí, kteří se opírali o moc armády. Vysocí armádní činitelé také dále řídili ministerstva, státní hospodářské podniky i jednotlivé správní celky. Případné změny na vedoucích místech byly předem plánované a docházelo ke střídání či rotaci funkcí. V listopadu 1981 se Nei Win vzdal úřadu prezidenta, ale nadále zastával místo předsedy výboru vládní strany. Ve funkci prezidenta jej nahradil San Ju.
Jakékoliv rozpory ve vedení státu kryla důsledná cenzura a vláda tak působila velmi stabilně.
Narůstal i počet členů vládní strany. Členství se stalo nezbytným pro práci ve státní správě i úspěšnou kariéru. Výrazně se zvyšoval také počet vojáků barmské armády.
Nová ústava zaručovala svobodu náboženského vyznání. Vláda vystupovala s otevřenou podporou buddhismu, jakožto tradičního prvku barmské společnosti. Jejím cílem bylo vzájemné sblížení a upevnění státní kontroly nad sanghou i odbojnými mnichy.
Roku 1982 došlo k úpravě občanských práv. Plnoprávnými občany zůstaly etničtí Barmánci a příslušníci "původních" etnických menšin. Indové a Číňané byli nově zařazeni do kategorie asociovaných či naturalizovaných obyvatel.
Pro etnické menšiny znamenala ústava z roku 1974 upevnění barmské vlády a odstranění zbytků samosprávy. Ozbrojené organizace etnických menšin tak v pohraničních oblastech pokračovaly v protivládním odporu. Území, která měly pod kontrolou, fakticky spravovaly a provozovaly vlastní školy, nemocnice, úřady či celnice. V pohraničních oblastech se také výrazně rozvíjela výroba a pašování narkotik. Protivládní organizace nepodnikaly proti armádě rozsáhlejší bojové operace a stáhly se do defenzívy. Barmská armáda postupovala s taktikou odříznout protivládní organizace od přísunu potravin, financí, informací i lidských zdrojů. Obyvatelé vesnic byli vyháněni a lidé podezřelí ze spolupráce s protivládními silami byli mučeni či vražděni. Nejtěžší armádní údery byly vedeny proti Karenské národně osvobozenecké armádě, která ovládala rozsáhlé oblasti při hranicích s Thajskem a zprostředkovávala tak zboží pro černý trh. V občanské válce pokračovali také komunisté, kteří vedli bojové operace proti barmské armádě v severovýchodních oblastech na hranicích s Čínou.
I ve vlastní Barmě narůstala nespokojenost. Lidé se bouřili proti všeobecnému nedostatku potravin, vysokým cenám a rostoucí nezaměstnanosti. Silné protesty zachvátily zemi roku 1974, kdy do ulic vyšli dělníci a studenti. Při zásazích policie byly usmrceny desítky osob a tisíce dalších zatčeny. Rangúnská univerzita byla uzavřena a stovky studentů byly odsouzeny k dlouholetému vězení.
Vláda si zhoršující se situaci v zemi zčásti uvědomovala. V září 1987 provedla několik opatření k nápravě situace, jako uvolnění obchodu se zemědělskými plodinami. Krátce poté ale bez náhrady zrušila platnost několika druhů bankovek. Tento krok těžce zasáhl většinu obyvatel a de facto znemožnil jakékoliv soukromé podnikání. OSN v prosinci 1987 přiznala Barmě status Nejméně rozvinuté země, což umožnilo snížení či prominutí zahraničních dluhů země.
Všeobecná nespokojenost obyvatel s vládním režimem a jeho politikou vyvrcholila roku 1988. Hlavní sílu protivládních protestů a demonstrací tvořili univerzitní studenti.
Koncem června na mimořádném sjezdu vládní strany Nei Win i San Ju na své funkce rezignovali. V úřadu prezidenta i předsedy vládní strany je 27. července vystřídal Sein Lwin. Jeho jmenování ale vyvolalo jen další vlnu protestů studentů, ke kterým se přidávali buddhističtí mniši a další obyvatelé města. Protivládní odpor vyvrcholil 8. srpna, kdy v Rangúnu vypukla stávka dělníků, která se rychle rozšířila po celé vlastní Barmě. Během následujícího týdne se do sílících protivládních demonstrací zapojila většina obyvatel země, včetně státních zaměstnanců a členů předešlých vlád. Protivládní demonstrace ale nezískaly aktivní podporu etnických menšin, které opoziční hnutí považovaly za záležitost Barmánců. Do Rangúnu byly povolány vojenské posily. Zásahy policejních a vojenských jednotek si vyžádaly stovky obětí a další tisíce demonstrujících byly při střetech s zraněny či zatčeny. Sein Lwin rezignoval 12. srpna. Do čele státu byl 19. srpna jmenován Maun Maun, který přislíbil provedení požadovaných reforem. Ani poté opoziční hnutí ve své činnosti nepřestalo a vystoupilo s konkrétními požadavky na vytvoření prozatímní vlády a uspořádání všeobecných voleb. S urychleným konáním voleb souhlasila i vláda. Na vytvoření společné prozatímní vlády se ale hlavní představitelé opozičního hnutí U Nu, Aun Ďi, Tin U a Aun Schan Su Ťij nedokázali dohodnout. Nečekaný obrat nastal 18. září, kdy proběhl vojenský převrat a vlády se ujal vrchní velitel ozbrojených sil a ministr obrany So Maun.

Hospodářská situace

Ještě před koncem své vlády schválila Revoluční rada dvacetiletý hospodářský plán, rozvržený do čtyř pětiletých celků. Cílem plánu bylo pozvednout životní úroveň obyvatelstva, zvýšit výkonnost ekonomiky, navýšit objem vývozu i dovozu a posílit roli státu i družstev v národním hospodářství. Realizace tohoto plánu ale vyžadovala výrazné navýšení státních investic, a tak vláda musela opustit dosavadní politiku hospodářské soběstačnosti a požádat Světovou banku a bohaté státy o finanční pomoc. Světová banka podmínila jakoukoliv formu pomoci liberalizací barmského hospodářství. Lidové shromáždění odsouhlasilo v září 1977 zákon, umožňující soukromě podnikat i v oblastech dříve plně kontrolovaných státem.
Vláda také potvrdila záruky bránící znárodnění a povolila částečnou účast zahraničního kapitálu. Díky zahraniční finanční pomoci vláda zvýšila své výdaje na hospodářství, které v první polovině osmdesátých let přinesly razantní růst HDP. Zvyšovala se těžba týkového dřeva, kovových rud i ropy. Byly rozšiřovány plochy půdy osévané výnosnějšími odrůdami rýže, čímž se značně zvyšovala velikost úrody.
Rozvoj ekonomiky se ale záhy opět zpomalil a od poloviny osmdesátých let se hospodářská situace v Barmě začala výrazně zhoršovat. Úpadek částečně souvisel s hospodářskou krizí, v jejímž důsledku poklesly ceny i celkový odbyt vyvážených barmských surovin. Zatímco ve světě cena barmského exportu klesala, cena importovaného zboží rostla, čímž se prohluboval deficit v zahraničním obchodě. Vládě působilo problém splácení státních dluhů, které dále narůstaly o úroky, a zahraniční zadluženost Barmy tak narůstala. V zemi prudce vzrostla inflace a ceny spotřebního zboží. Rostoucí míru inflace se vláda rozhodla řešit vyřazením řady bankovek vyšší hodnoty, což závažně postihlo většinu obyvatel. Rozrůstala se korupce státních úřadů. Ani liberalizace barmského hospodářství nepřinesla výrazné zlepšení domácího hospodářství. Soukromé podnikání se rozvíjelo hlavně v rámci černého trhu, který se rozrostl do obrovských rozměrů. V zemi souběžně fungovala stínová ekonomika, do které byly zapojeny také zkorumpované státní složky a protivládní organizace. Černý trh byl z většiny zásobován pašovaným zbožím z Thajska a zároveň prostřednictvím černého trhu probíhal nelegální vývoz rýže, týkového dřeva, drahokamů a drog. Uvádí se, že objem ilegálního obchodu se téměř vyrovnal státnímu zahraničnímu obchodu. Vláda se začala opět přiklánět ke koncepci hospodářské soběstačnosti, ale pro nedostatek vlastních zdrojů musela požádat o další úvěry. Situace v zemi se zhoršila natolik, že se Barma, dle kritérií OSN, zařadila mezi deset nejchudších zemí světa.

Zahraniční vztahy

Koncepce neutrální zahraniční politiky byla zahrnuta i v nové ústavě. Barmská vláda pokračovala v navazování a rozvíjení diplomatických a obchodních vztahů se státy jihovýchodní Asie. Výrazněji se rozvíjely hospodářské vztahy s vyspělými západními státy. Obchodní styky se socialistickými státy spíše stagnovaly. Nabízené členství v ASEAN barmská vláda odmítala, nicméně s členy této organizace spolupracovala. Barma vystoupila z Hnutí nezúčastněných zemí na protest proti tomu, že se hnutí odchýlilo od svého programového prohlášení.

Pokračování ...