Home > Zájezdy Barma > TOP Barma > Historie - II.světová válka a boj za osvobození

Barma (Myanmar) - Historie
II.světová válka a boj za osvobození

Období druhé světové války (1939-1945)

Velká Británie se všemi svými koloniemi vstoupila do druhé světové války 1. září 1939. Obrana Barmy byla výlučná pravomoc britské správy. Barma byla strategicky důležitá, protože přes její území vedla tzv. Barmská cesta - jediná pevninská komunikace do napadené Číny, kterou spojenci využívali k zásobování. Britská správa zpočátku vůbec nepočítala s možným průběhem války i na barmském území a Barma měla, jako týlová země, zásobovat britské jednotky v Malajsii a Singapuru. Na samotnou válku nebyla Barma dostatečně připravena a nedisponovala adekvátním letectvem ani námořnictvem.
Barmští politici se postavili proti vstupu své země do války a každou formu barmské pomoci spojovali pouze s příslibem poválečných správních reforem, vedoucích ke statusu dominia. Mnoho radikálních stran v čele s Dou Bamou trvalo na úplné nezávislosti. Thakchinové se spojili s dalšími nacionalistickými stranami a chtěli využít válečného oslabení britského impéria k rozšíření svého protikoloniálního působení. Řada thakchinů se začala přiklánět k možnosti ozbrojeného protikoloniálního odboje a na přelomu let 1939-1940 byla založena Lidová revoluční strana. Britská správa reagovala vydáním Zákona o obraně Barmy, který měl zabránit činnostem narušujícím klid a bezpečnost v zemi. Tento zákon v praxi často sloužil k potlačování protibritských aktivit.
Protikoloniální hnutí v Barmě hledalo podporu v Japonsku, jako protivníkovi Velké Británie, navázalo s ním tajně kontakt a jednalo o případné finanční i materiální pomoci. Barmánci věřili, že jim Japonci pomohou porazit Brity a uznají barmskou nezávislost.
Roku 1940 bylo na základě Zákona o obraně Barmy mnoho politických představitelů zatčeno. Zatykač byl vydán i na Aun Schana, který se ale včas ukryl a uprchl do Japonska. V Japonsku jednal o budoucí podobě nezávislého barmského státu a pak se tajně vrátil do Barmy, kde navrhl zřízení barmské dobrovolnické armády, která měla být vycvičena v Japonsku. Poté se vrátil do Japonska, kde se shromáždilo třicet Barmánců, většinou členů Dou Bamy nebo studentů. Tato skupina třiceti dobrovolníků se označuje jako Třicet druhů.
Třicet druhů se pod japonským velením účastnilo vojenského výcviku a po začátku války v Asii byli v prosinci 1941 převezeni do Thajska. V Thajsku následně založili Armádu nezávislosti Barmy, ke které se připojily tisíce v Thajsku žijících Barmánců.
Barmu bránily oddíly koloniální barmské armády a britské, indické a čínské armádní jednotky. Koncem roku 1941 Japonci v Barmě zahájili ofenzivu, kterou spojenecké jednotky nedokázaly odrazit a začaly ustupovat. Do konce května japonská armáda spolu s oddíly Armády nezávislosti Barmy ovládla celé barmské území a spojenecké jednotky ustoupily do Indie.
Válkou byla ochromena celá země. Britové při ústupu zničili komunikace, průmyslové objekty a ropná pole. Rozpadla se administrativa a přerušilo zásobování. Barmu hromadně opouštěli Britové, Britům loajální Barmánci a statisíce Indů. Britská správa přesídlila do exilu v indickém Simle.
Přicházející vojáci Armády nezávislosti Barmy byli barmskými obyvateli vítani jako národní osvoboditelé a jejich řady se dále rozrůstaly. Po ukončení bojových operací v Barmě v červnu 1942 japonská armáda nastolila vojenskou správu, která převzala kontrolu nad celým územím Barmy. Oddíly Armády nezávislosti Barmy byly rozpuštěny a vznikla početně menší Barmská národní armáda. V srpnu 1942 zahájila činnost barmská okupační vláda, v jejímž čele stál Bha Mo. Tato vláda měla pouze omezené pravomoci, působila jen na území vlastní Barmy a byla podřízena japonské vojenské správě a japonským ozbrojeným silám. V Barmě byla zavedena cenzura a tajná japonská policie - Kempeitai. Japonci organizovali oddíly nucené práce, které se podílely hlavně na stavbě železničních tratí. V zemi začaly působit japonské monopolní společnosti, které převzaly zbylé průmyslové podniky a doly. Spousta dělníků ze zničených britských továren přišla o práci a výrazně poklesla i produkce rýže. Japonská správa do obnovení válkou zničeného hospodářství neinvestovala a nezajistila ani dovoz potřebných surovin a výrobků. V Barmě se tak brzy projevil nedostatek základních surovin jako potraviny, léky a šaty. V zemi prudce vzrostly ceny. Celé hospodářství se začalo hroutit a životní podmínky obyvatelstva se dále zhoršovaly.
Pod příslibem vypovězení války spojencům a další spolupráce s japonskou armádou byla rozpuštěna japonská vojenská správa a Barma získala 1. srpna 1943 nezávislost. Následně byla jmenována nová barmská vláda v čele s Bha Moem. Tato nová vláda měla totalitní charakter a hlavní moc ve svých rukou soustředil Bha Mo. Japonsko si nadále ponechávalo kontrolu nad oblastmi etnických menšin, barmským hospodářstvím, zahraniční politikou a prostřednictvím poradců si Japonci udržovali vliv i v nové barmské vládě. Naopak vedení Barmské národní armády přešlo do rukou barmských velitelů.
V důsledku zhoršující se situace, přetrvávající japonské okupace a zisku pouze formální nezávislosti zahájilo v Barmě činnost protijaponské odbojové hnutí, do kterého se nejaktivněji zapojili komunisté. V odboji se angažovali také vrcholní vládní představitelé, zejména Than Tchun a Aun Schan. I přes zatýkání a zásahy Kempeitai protijaponské odbojové hnutí nabývalo na síle a získávalo podporu obyvatelstva, zejména studentů. Představitelé odboje o zapojení jednali také s etnickými menšinami. Po vyhlášení nezávislosti se do centra protijaponského odbojového hnutí dostala Barmská národní armáda. V srpnu 1944 se spojily Komunistická strana Barmy, Lidová revoluční strana a další odbojové skupiny v jednotnou odbojovou frontu s názvem Liga proti fašismu a za svobodu lidu - zkráceně též Liga. Ligu vedli Aun Schan, Than Tchun a Sou. Vedení Ligy se rozhodlo pro spolupráci se spojenci a navázalo s nimi kontakt. Poté Liga zahájila přípravy na celonárodní protijaponské povstání. Do povstání se měly zapojit Barmská národní armáda a partyzánské oddíly Barmánců, Arakanců, Karenů a Čjinů.
Britské, americké a čínské jednotky zahájily příhraniční válečné operace v listopadu 1944. Převaha spojeneckých vojsk donutila Japonce ustupovat a tak bylo rozhodnuto vyslat na frontu také jednotky Barmské národní armády. Krátce poté, co se jednotky Barmské národní armády přesunuly na frontu, bylo dne 27. března 1945 zahájeno celonárodní protijaponské povstání. Barmská národní armáda se připojila ke spojeneckým vojskům a partyzánské jednotky po celé zemi napadaly týlové jednotky a přerušovaly japonské komunikační a dopravní spoje. Akce protijaponského odboje uspíšily průběh války a ustupující japonská armáda v Barmě kapitulovala 12. srpna 1945.

Období boje za nezávislost (1945-1948)

Po druhé světové válce se do centra politického dění dostali hlavní představitelé protijaponského odboje a důležitou roli začala hrát i Barmská národní armáda. Liga proti fašismu a za svobodu lidu měla podporu většiny barmského obyvatelstva a stala se hlavní politickou stranou v zemi. Mezi vesnickým obyvatelstvem značně vzrostl vliv komunistů.
Poté, co zemi osvobodila spojenecká vojska, převzala správní kontrolu nad celou zemí britská vojenská správa. Vojenská správa usilovala o obnovení britského koloniálního vlivu a správního systému z předválečného období a na novou barmskou národní frontu nebrala ohled. Hlavním úkolem vojenské správy bylo obnovení pořádku, hospodářství a infrastruktury ve válkou paralyzované zemi. Větší úsilí však vedení vojenské správy věnovalo omezování vlivu Ligy, komunistů i Barmské národní armády.
V květnu 1945 londýnská vláda vydala Bílou knihu o Barmě, ve které byl popsán plán dalšího britského postupu v zemi. Dle tohoto plánu Britové zamýšleli nahradit vojenskou správu správou civilní, hodlali po dobu tří let spravovat zemi přímo a pak uspořádat volby do parlamentu a jmenovat vládu. S novou vládou pak měla Barma přejít na úplnou samosprávu v rámci Commonwealthu. Žádný závazný termín udělení úplné samosprávy ale Bílá kniha neurčovala. Území etnických menšin měl britský guvernér spravovat do té doby, dokud se obyvatelé nevysloví pro připojení k vlastní Barmě.
Vedení Ligy Bílou knihu nepřijalo a odmítalo odkládání vyhlášení nezávislosti i další setrvání v rámci Commonwealthu. Do Ligy vstupovaly další politické strany i organizace etnických menšin a Liga tak dále získávala na autoritě. I nadále ale hlavní slovo v Lize měly původní Lidová revoluční Barma a Komunistická strana Barmy. Komunistická strana Barmy vystoupila z ilegality v květnu 1945 a v jejím čele stál Than Tchun a Thein Pchei Myin. Komunisté zprvu prosazovali radikální protikoloniální politiku a až ozbrojený boj za nezávislost, ale pak se rozhodli pro spolupráci s britskou správou a legální cestu k nezávislosti. Komunisty prosazovaná mírová cesta za nezávislostí získala podporu i ostatních stran Ligy včetně Lidové revoluční strany, která se v září 1945 přejmenovala na Socialistickou stranu Barmy. Aun Schan nebyl členem žádné strany.
Vrcholní představitelé Ligy a britské vojenské správy se po japonské kapitulaci sešli, aby projednali reorganizaci Barmské národní armády, přejmenované na Vlastenecké síly Barmy. Po skončení války působily v Barmě dvě (typem) rozdílné armády - Armáda Barmy a Vlastenecké síly Barmy. Armáda Barmy vznikla z předválečné koloniální armády, za války byla znovu zformována v Indii a byla složena z Karenů, Čjinů a Kačjinů. Naopak Vlastenecké síly Barmy se skládaly z barmských partyzánských oddílů a národní armády.
Výsledkem jednání byla dohoda o sloučení obou armád, zrušení vojenské správy a ustavení nové civilní správy v čele s guvernérem a Výkonnou radou. Reorganizací vznikla smíšená armáda složená z barmánských, čjinských, kačjinských a karenských praporů v čele s Nei Winem. Vojáci Vlasteneckých sil Barmy (na které se reorganizace nevztahovala) se v listopadu 1945 sloučili v polovojenskou Organizaci lidových dobrovolníků, která vstoupila do Ligy.
Po zřízení civilní správy Liga žádala většinu křesel ve Výkonné radě, její návrh byl ale zamítnut a Výkonná rada byla obsazena představiteli z řad Britů a loajálních Barmánců. Liga následně přešla do opozice.
Zdevastované barmské hospodářství se v poválečných letech obnovovalo jen pomalu. Většina průmyslových podniků nebyla schopna provozu, těžba ropy a rud barevných kovů se takřka zastavila a počet dělníků se několikrát snížil. Snížila se i rozloha rýžových polí a produkce rýže. Ceny surovin a potravin dále rostly a v zemi se rozrůstala zločinnost. Britská civilní správa se finančně podílela na uhrazení ztrát britských společností, uznala nároky indických vlastníků půdy na navrácení dřívějších pozemků a obnovila předválečné daně a zákony. Britská neochota spolupracovat s vedením Ligy vedla k vnitřním rozporům. Na zasedání komunistické strany předložil Sou návrh, aby Komunistická strana Barmy zahájila ozbrojený odpor. Jeho návrh vedení strany odmítlo a Sou v březnu 1946 založil vlastní Komunistickou stranu Rudé vlajky, která byla britskými úřady prohlášena za nelegální. Tento vnitřní rozkol vedl k celkovému oslabení vlivu Komunistické strany Barmy uvnitř Ligy, kde měli komunisté řadu odpůrců. Nekompromisní postup britské správy proti odborovým vůdcům a represe proti barmské opozici vedly v září 1946 k propuknutí generální stávky. Generální stávka zachvátila celou zemi a přinutila Výkonnou radu k podání demise. Britský guvernér se následně rozhodl vést se zástupci Ligy jednání, jejichž výsledkem byla nová podoba Výkonné rady, ve které měli své zastoupení Liga i komunisté. Generální stávka byla odvolána v srpnu. Komunisté ukončení stávky odmítali jako předčasné a žádali okamžitou přeměnu Výkonné rady na národní vládu a svolání ústavodárného shromáždění. Následně byla Komunistická strana Barmy pro nedostatek loajality z Ligy vyloučena.
Vedení Ligy usilovalo o navázaní dialogu se zástupci etnických menšin. Většina zástupců menšin dosud váhala, zda podpořit barmské hnutí za nezávislost, či dále spolupracovat s Brity.
Zástupci Čjinů, Kačjinů, Šanů a Kajaů vyjádřili souhlas s ustavením autonomních oblastí v rámci jednotné Barmy. Se zástupci etnických menšin Monů, Arakanců a Karenů nebyl vzájemný dialog zahájen. Karenští zástupci vedli jednání s britskou vládou o vytvoření vlastního státu v rámci Commonwealthu. Londýnská vláda ale zřízení karenského dominia odmítala, aby předešla eventuální balkanizaci Barmy.
V listopadu 1946 Liga udělila vládě Velké Británie ultimátum, aby do jednoho roku proběhly volby do ústavodárného shromáždění a posléze byla Barmě udělena nezávislost. V opačném případě Liga hodlala odejít do opozice a zahájit ozbrojený boj. Londýnská vláda si byla vědoma, že by britské jednotky v Barmě nebyly schopny případné protikoloniální povstání potlačit, a tak přistoupila k jednáním s Ligou. Jednání probíhala v Londýně a v lednu byla zakončena podpisem vzájemné dohody. V této dohodě vláda Velké Británie uznala Výkonnou radu jako prozatímní vládu, souhlasila s konáním voleb do ústavodárného shromáždění a umožnila Barmě navázat diplomatické vztahy a vstoupit do OSN. Žádný závazný termín udělení nezávislosti ale tato dohoda neobsahovala.
V dubnu 1947 se konaly volby do ústavodárného shromáždění, které výrazně vyhrála Liga v čele s Aun Schanem. Na konferenci Ligy byly následně schváleny úvodní kroky a celkový charakter nové vlády, která se chystala vyvlastnit velké pozemkové vlastnictví a přidělit půdu rolníkům, kteří si ji doposud pronajímali. Aun Schan měl také v úmyslu obnovit rozhovor s komunisty o jejich opětovném přijetí do Ligy. 19. července 1947 byl Aun Schan s dalšími šesti ministry zastřelen. Tuto vraždu si objednal konzervativní barmský politik, který byl poté odsouzen a popraven. Vedení ve vládě i Lize se po smrti Aun Schana ujal U Nu.
V září byl schválen návrh nového ústavního zákona, podle kterého později vznikla nezávislá parlamentní republika Barmský svaz. Barmský svaz se skládal z vlastní Barmy, Kačjinského, Šanského a Kajaského státu a ze Zvláštní oblasti čjinské. Jednotlivé správy autonomních oblastí byly podřízeny ústřední vládě. Oblasti, které obývaly etnické menšiny Arakanců a Monů, žádnou širší správní autonomii nezískaly. Závěrečná smlouva o předání vlády do rukou barmské vládě byla podepsána v říjnu 1947 v Londýně a vláda Velké Británie vzápětí uznala svrchovanost Barmy. Barma odmítla nabízené členství v Commonweatlhu. Dle smlouvy měla Barma uhradit Velké Británii náklady spojené s poválečnou obnovou země a oba státy se také zavázaly k další vojenské a hospodářské spolupráci. Proti těmto závazkům vystoupili komunisté a přestali s Ligou jednat. Výsledná smlouva s vládou Velké Británie byla v Barmě schválena 1. ledna 1948. Barmská nezávislost byla vyhlášena 4. ledna 1948.